Přírodo:Scratch a online spolupráce

V říjnu jsem lektorovala jeden online kurz programování pro děti. Nebyl zvláštní vybraným programovacím jazykem (ve Scratchi se učí prpogramovat spousta dětí), počtem přihlášených dětí (na online kurzy programování, které lektoruji, se běžně hlásí kolem třiceti dětí a ani tato akce z průměru nevybočovala), počtem lektorek (online kurzy programování mají v Mateřském a rodinném centru KuřiMaTa běžně na starosti tři lektorky - jedna odpovídá v chatu a funguje jako záloha pro případ problémů, dvě se střídají při výuce programování), zapojením do programu Meet and Code (to už je taková tradice našeho mateřského centra) ani poměrem chlapců a dívek (na programovací akce se hlásí víc chlapců než dívek, ani tady tomu nebylo jinak). Proč tedy o takové akci chci psát? Protože se lišila snad vším ostatním.

Alice není jen pro Alice

Přišel říjen a s ním opět programovací akce. A protože nechceme jít s davem, rozhodly jsme se (ano, rozhodly s tvrdým -y, neb jsme výhradně osoby ženského pohlaví), že budeme učit děti programovat v jazyce Alice 3. O programování v Alici jsem psala už dříve. Od té doby se toho hodně naučily jak naše děti, tak i já, takže jsem našla dost odvahy (nebo drzosti) to učit další. Dcera se toho naučila víc, takže její odvaha je ještě o něco větší. V pondělí jsme spolu lektorovaly první část kurzu. Spravedlivě jsme se střídaly - chvíli já (dospělačka), chvíli dcera (šesťačka). Protože trval kurz dvě hodiny, obě jsme byly rády, že jsme měly na chvíli čas si odpočinout od řečnění a něčeho se napít. Ještě nás čekají dvě až tři dvouhodinovky, ve kterých budeme vysvětlovat, jak naprogramovat rybu mrskající ocasem, chodící osobu nebo třeba pohyb kamerou. 

"Skrytý příběh" v našem městečku

Máme rádi Skryté příběhy. Pokud tuto mobilní geolokační hru neznáte, doporučuji se podívat na jejich webové stránky. Nebo zhlédnout starší rozhovor v pořadu Sama doma, ve kterém představuje Skryté příběhy přímo jejich autor - Dalibor Naar. Případně se podívat na novější prezentaci Skrytých příběhů z roku 2019. Bylo by krásné, kdyby i ve městě, kde bydlíme, nějaký ten skrytý příběh byl... Ale prozatím není. Jedno z našich dětí tvrdí, že je to kvůli tomu, že "tady se nikdy nic zajímavého nestalo".

I usedla jsem jednoho dne  k počítači, otevřela náš účet na Actionbound a rozhodla se, že dětem ukážu, že příběh se dá skrýt i v našem městě. Ale všechno nakonec dopadlo jinak - děti si mé práce všimly: "Mamííí, co to děláš?" Podařilo se mi najít nejlepší možnou odpověď: "Překvapení." V tu chvíli bylo jasné, že už TO nedělám jen já. V počítači jsem měla v tu chvíli napsaných jen pár vět a start hry u jedné celkem skryté sochy z šedesátých let (minulého století).

"To bude putování po místních sochách?"

"Ne, proč?"

"Protože tam máš sochu."

"A nemohlo by to být dobrodružné?"

Hledačka s Actionbound

Nevím, jestli nepíšu o něčem, co už všichni znají a používají. Totiž o aplikaci Actionbound. Ale říkám si, že i kdyby tento článeček byl užitečný jen jedinému člověku, bude mít smysl. 

Actionbound je nástroj na tvorbu hledaček neboli questů. A můžete toho v něm dělat opravdu hodně - celkem logicky vytvořit venkovní hledačku, ale také vkládat obrázky, vlastní i cizí videa, zvuky, nastavit délku hledání pokladu...

Čáry s tečkami

Po kontrole toho, co by měly děti podle metodiky "Základy programování ve Scratch pro 5. ročník základní školy" ovládat ve Scratchi na konci 5. třídy, jsem zjistila, že jsme bez jakéhokoliv povšimnutí přešli možnosti Pera. Děti sice ví, že nástroje Pera nejsou v klasické nabídce, ale musí si je přidat z nabídky Rozšíření v levém dolním rohu, ale ale aktivně je nepoužívají.

Ale když děti vesele vytvářejí vlastní příběhy nebo hry, asi je na otáčení a otiskávání čtverečků a koleček nenalákám. Vypadá to, že jsem něco opomenula tak v první nebo druhé třídě... Začínám hledat, co s tím, a procházím cizí projekty ve Scratchi, abych našla nějakou inspiraci.

MIT App Inventor 2 aneb naše první mobilní aplikace

Nedávno jsme se rozhodli prozkoumat MIT App Inventor 2. Jedná se o webovou je aplikaci, která slouží k výrobě vlastních aplikací pro mobilní zařízení. Pro začátek je nutné si vytvořit vlastní účet na MIT App Inventor, pohodlně se usadit k počítači a připravit si do ruky mobil nebo tablet s operačním systémem Android. (Pokud nevlastníte androidí zařízení, neklesejte na mysli, stačí i jen počítač.) Potom si ještě musíte na mobilní zařízení nainstalovat MIT AI2 Companion a propojit mobilní zařízení s počítačem. Návod najdete tady, kromě toho tu najdete i návod, jak řešit situaci, pokud nevlastníte mobilní zařízení s operačním systémem Android. Návod je sice psaný v angličtině, ale toho se děsit nemusíte - jak na automatický překlad do češtiny se můžete dočíst třeba na nádherném blogu Dejte mi pevný bod a pohnu i českým školstvím v článku Opakuj si - třeba s kartičkami.

Story cubes - třeba v informatice, v češtině nebo v angličtině

Pár informací pro ty, kteří nevědí, co je to Story cubes neboli Příběhy z kostek - jedná se o krabičku obsahující devět hracích kostek. Na každé straně kostky se nachází jeden obrázek - duha, ryba nebo třeba váha... Úkolem hráče (nebo hráčů) je hodit s kostkami a podle obrázků vyprávět příběh. Kromě základní sady existuje i řada nejrůznějších rozšíření. Protože tento nápad chválili přede mnou už mnozí jiní, nechci opakovat slova o tom, jak je hra skvělá v českém nebo cizím jazyce při tvorbě příběhu - ať už mluveného nebo psaného. Podrobněji si o tom můžete počíst třeba tady.

My jsme to vzali za trochu jiný konec - programátorský. Mezi projekty ve Scratchi jsme našli Story cube generator, který jsme si okopírovali a začali jsme ho vylepšovat. Naznačila jsem dětem, že chybu v programu je možné najít buď přečtením kódu nebo opakovaným pouštěním programu a sledováním kostek. Děti našly chybu celkem rychle - při některých hodech se stane, že dvě kostky ukážou stejné obrázky. A začaly opravovat... Sice věděly, kde je chyba, ale i tak její opravení zabralo dost času. Potom už jen vyměnily akční kostky s modrými obrázky za kostky "klasické", protože ty se jim líbí víc.

Hrátky s roboty online

Tak, a máme za sebou poslední letošní akci Meet and Code, kterou jsme jako mateřské centrum pořádaly (ano, my osoby ženského pohlaví). Tentokrát jsme neučily děti programovat ve Scratchi, ale programovat roboty postavené z robotické stavebnice LEGO Education WeDo 2.0. O této stavebnici jsem psala už dříve, dnes bych ráda psala spíš o tom, jak jsme on-line programovací akci uspořádaly.

Ukázat dětem základy programování třeba ve Scratchi (mBlock, Alice, Construct, Code.org... dosaďte si dle vlastních znalostí a preferencí) online není (alespoň pro nás) extrémně složité. Vyberete si nějaké pěkné téma (třeba tvorbu příběhů, her nebo esteticky dobře vyhlížejících tvarů), přesvědčíte pár lidí, aby do toho šli s vámi, přesvědčíte o něco víc než pár dětí, že programování je natolik fantastická věc, že má smysl to alespoň zkusit, připlatíte si za rychlejší připojení k internetu a jdete na věc. (Někteří se na akci ještě připraví tím, že si navíc zjistí, co to ten Scratch (mBlock, Alice, Construct, Code.org...) vlastně je a jak se v něm programuje, jiní to už delší dobu vědí, takže tento bod přípravy už potřebovat nebudou.) Potom už jen sedíte u počítače a vysvětlujete dětem sedícím na druhém konci republiky, jak a proč se programuje to či ono, občas pomůžete některému dítěti najít chybu, občas ji možná budete hledat i sami u sebe. Na konci akce budou mít děti vyrobený pěkný program, který bude něco pěkného dělat, a vy budete mít dobrý pocit, že jste je něco naučili.

A jak to všechno dopadlo

Od začátku srpna jsme vymýšlely, od poloviny srpna úřadovaly a sepisovaly žádost, od začátku září propagovaly, od poloviny září upřesňovaly detaily v žádosti, ke konci září dostaly e-mail o přiklepnutí peněz, od prvního října spustily akci. A o čem to mluvím? My, maminky z mateřského centra jsme se rozhodly uspořádat online programovací akci pro děti. Jmenovala se Programování: příběhy a pohádky od dětí pro děti a přes nečekané problémy, které jsme zažily v první lekci, se nám ji podařilo úspěšně dovést do konce.

Společně s dětmi jsme při této on-line akci tvořili ve Scratchi animovanou verzi pohádku Boženy Němcové Kdo je hloupější. Můžete se podívat to, co děti ve Scratchi po vedením desetileté lektorky za čtyři hodiny vyrobily:

Náš první on-line kurz programování aneb co všechno může být špatně

Svět se změnil a my se tomu přizpůsobujeme. Přišla druhá vlna koronaviru (nebo se možná rozvlnila ta první) a s tím přichází řada omezení. Těch, které nám nařídí ministerstvo, hygienické stanice, i těch, které si nařizujeme sami. Už v létě jsme se rozhodly (ano, my maminky z mateřského centra, tudíž píšu v přísudku -y), že kurzy programování pro děti uspořádáme pro jistotu on-line. Shodou okolností ten stejný nápad (pořádat kurzy programování on-line) měli i organizátoři akcí Meet and Code, takže jsme se rozhodly požádat je o finanční podporu na naše akce. Náhoda (nebo naše pedantská příprava akcí) tomu chtěla, že jsme finance opravdu obdržely. Tady by mohla pohádka skončit dobrým koncem, ale není tomu tak... Spíš bych řekla, že se pohádka pomalu začala měnit na horor.

Tabulky a grafy - lekce, která se nekonala

Vytvářet tabulky v tabulkovém editoru naše děti už umí. Tak co kdybychom si zkusili vyrobit nějaké grafy? Profesor Hejný navrhuje měřit dětem ve třídě výšku a rozpětí rukou. Ježe my jsme si nic takového pravidelně neměřili. Kde by se dala sehnat nějaká zajímavá data? Třeba na stránkách ministerstva zdravotnictví - tam jich je pro žáky 5. třídy víc než dost! Je toho až moc - ne těch dat, ale koronaviru. Děti o něm nechtěly ani slyšet. Takže píšu o lekci, kterou jsem si připravila, ale která se u nás doma nekonala. Třeba se ujme někde jinde.

Podíváme se na grafy, které nám ministerstvo nabízí. Počet lidí nakažených koronavirem - stoupá, klesá nebo je přibližně stejný počet nakažených? A už vidíme, že o víkendu klesá. Nejspíš to bude tím, že se méně testuje. Jak to vymysleli odborníci, aby věděli, na čem jsme? Každý den si spočítali průměr za sedm dní. Tak si to zkusíme také - na datech nakažených.

Ale soubory mají tajemnou koncovku csv! Žádný problém, naučíme se importovat soubory do tabulkového editoru. A teď si konečně spočítáme průměr za sedm dnů. Vzoreček si nakopírujeme do dalších políček - zázrak! Vzoreček se automaticky upraví. Potom si vyrobíme graf - vybereme si typ grafu a popíšeme osy.

A zase ta Alice

Naše děti na začátku prázdnin objevily skorodětský blokový programovací jazyk Alice 3. Skorodětský? Ano - podle autorů programu je určený pro děti od druhého stupně až po univerzitní studenty. V češtině o Alici psal už před lety Zbyšek Vít v článku Alice - další nástroj na výuku programování. Protože nechci opakovat už napsané, popíšu naše vlastní zkušenosti - neboli jak se k tomu stavěli dva čerství absolventi čtvrté třídy základní školy.

1. Předně - Alice umožňuje pracovat s 3D objekty. V porovnání se Scratchem a mBlockem je to změna. Pokud chcete, aby se ve Scratchi nebo mBlocku postava otočila bokem nebo zády, musíte si ji sami namalovat. Nebo se budete muset smířit s tím, že bude postava couvat nebo chodit bokem. U nás to bylo obrovské plus pro Alici.

2. Na rozdíl od Scratche a mBlocku chybí Alici česká lokalizace. Čekala jsem, že to bude nepřekonatelný problém, protože znalosti angličtiny na úrovni čtvrté třídy nejsou nikterak ohromující. Ale byla jsem překvapená, že to tak není. Slovní zásoba je v Alici hodně omezená - move, turn, point at, say, think, do together, count... Horší už je, když chcete, aby se vaše postava hýbala, potom musíte znát anglické názvy spousty kloubů. Takže děti si ke kolenům, ramenům a loktům postupně přidávají znalosti toho, jak se řekne kyčel nebo třeba zápěstí. Ze začátku pořád psaly názvy kloubů do Google Translatoru, teď už si jich řadu pamatují. Takže u nás angličtina nepředstavovala problém.

Programování a robotika

Přemýšlím, jak se naše děti dostaly k programování a ke stavění robotů.Všechno začalo už v předškolkovém věku. Ano, čtete správně - v době, kdy jim ještě nebyly ani tři roky. A protože je každé z našich dvou dětí úplně jiné, i jejich začátky byly jiné. 

Dcera má ráda příběhy, miluje je od té doby, kdy se naučila mluvit. Příběhy ráda poslouchala, ráda si prohlížela obrázkové knížky s příběhy, příběhy si sama vymýšlela a povídala je všem lidem okolo. Příběhy chtěla mít i nějak zaznamenané, takže mi je diktovala a já jsem jí je zapisovala a opakovaně četla. Příběhy si také hrála s panenkami a poníky, když jsem jí občas půjčila mobil, tak si jednotlivé scény fotila. Čirou náhodou jsem jednoho dne objevila ScratchJr. Je to skvělá aplikace, kde se děti mohou naučit základům programování. Ale o to tehdy vlastně ani nešlo - v té aplikaci mohou vytvářet příběhy. Prostě přijde jeden duhový poník za druhým, něco si spolu popovídají, někam jdou, zažijí při tom nějaké dobrodružství a nakonec všechno dobře dopadne. Tak vypadal první příběh, který dcera s mou pomocí ve ScratchJr vytvořila. Její příběh tím pádem dostal naprosto novou dimenzi - stal se z něj vlastně film. Dcera ani nevěděla jak, ale učila se tím základům psaní programů. A protože její příběhy byly celkem složité, nestačilo jí jen to, že postava půjde dva kroky vlevo a potom pět kroků vpravo. Vlastně mi nezbylo nic jiného než prostudovat během pár dnů celou metodiku a všechno jí vysvětlit. Když jsem už měla akorát tak dost studia ScratchJr a řekla jí, ať si to zkusí najít mezi neznámými ikonkami sama, byla z toho akorát nešťastná a experimentovat se jí vůbec nechtělo. Takže jsem nakonec metodiku dočetla až do úplného konce a všechno jí prozradila.

Počítač, tablet a finanční gramotnost

Jedno z našich dětí se zajímá o finančnictví, a tak není divu, že se rozhodlo vytvořit s druhým dítětem dvoučlenný tým do soutěže Rozpočti si to! 

Nechci se tu ani tak rozepisovat o výuce finanční gramotnosti u dětí, kterou podle mého názoru skvěle zajišťuje právě účast v soutěži Rozpočti si to!, ale spíš o tom, že jsem díky této soutěži měla možnost vidět, jak děti v praxi používají spoustu programů a aplikací, se kterými se skamarádily. A to je přesně to, k čemu by podle mě měla sloužit výuka (nejen) ICT - naučit děti něco užitečného, co mohou v životě využít. Pro někoho to může být třeba vyhledávání na internetu, pro jiného používání textového editoru, další může programovat... nebo všechno dohromady. Nebo něco úplně jiného.

Tvoříme knihy

Nevím, jestli nepíšu o něčem, co už všichni znají a používají. Totiž o aplikaci Book Creator. Ale říkám si, že i kdyby tento článeček byl užitečný jen jedinému člověku, bude mít smysl. 

Book Creator je nástroj na tvorbu interaktivních knih. A můžete toho v něm dělat opravdu hodně - celkem logicky psát text, ale také vkládat hypertextové odkazy, obrázky, mapy, vlastní i cizí videa, zvuky...

A zase jsme animovali - tentokrát písek

Písek je skvělá hračka pro malé děti. Ale nejen to. Pokud máte kromě písku také fotoaparát a vhodný software, může se vám přihodit, že získáte filmového Oskara. Právě to se stalo Co Hoedemanovi s krátkým filmem Hrad z písku.

Déčko je televizní kanál pro děti. Ale nejen to. Pokud máte kromě televize a dětí také hromádku písku, tablet a vhodný software, může se vám přihodit, že vznikne krátký film. Právě to se stalo u nás doma.

Pro jistotu začnu pěkně od začátku... Na Déčku běží seriál Animační školička, který (nejen) dětem přibližuje, jak vzniká animovaný film. Protože je každý díl také spojený s jedním kolem animační soutěže pro děti, rozhodli se naši čtvrťáci, že se soutěže zúčastní. Tím spíše, že s tvorbou vlastních animovaných filmů už nějaké zkušenosti mají.

Metaverse - proč mi o tom nikdo neřekl?

Při hledání aplikace, která by nahradila HP Reveal (kdo ji má na svém mobilním zařízení, může ji používat, ostatní ale už mají smůlu), jsem narazila na aplikaci Metaverse, která nám doslova rozvrátila chod domácnosti. Dítko se okamžitě vrhlo do výroby vlastního gamebletu (naše vlastní nové slovo označující tabletovou obdobu gamebooku, pokud si ovšem dílo spustíte na telefonu, bude to asi gamephone) s rozšířenou realitou a bylo tak zaneprázdněné, že nechtělo jíst ani spát. A já se mu ani nedivím. Když mě dítko pustilo k počítači, taky jsem si něco vyrobila. A pořád jen přemýšlím, jak je možné, že jsem se o té skvělé aplikaci nedozvěděla už dřív? 

   

Ale vrátím se zpátky na začátek. Metaverse je aplicace, která slouží ke spouštění vlastnoručně vyrobených her, knížek, testů, únikových her, geocachingu a spoustě dalších věcí. Nebo dokonce k mixování toho všeho dohromady. A navíc můžete hojně používat rozšířenou nebo virtuální realitu. Existuje jak pro Android, tak pro iOS. Avšak aplikace sama o sobě nám asi stačit nebude, protože bychom si rádi vytvořili vlastní obsah. Takže se musíme zaregistrovat do Metaverse studia. 

Vlastní expedice?

Máme rádi výlety. Loňské letní prázdniny jsme strávili výlety, které měly nějaký vztah k dějepisné části vlastivědy, letošní jaro a léto jsme v nich chtěli pokračovat. Jenže plány nám zkřížil koronavirus.

Rozhodli jsem se proto, že budeme cestovat alespoň virtuálně. Třeba tak, že společně s dětmi vytvoříme naše vlastní prohlídky českých hradů. Takové, jaké jsou k vidění v Google Expedicích. Těm, kteří Google Expedice neznají, vřele doporučuji, aby si přečetli dva články od Pavla Hodála na Ty brďo.

Strávili jsme s výrobou naší skoro-Expedice na Karlštejn několik hodin. Příště to snad bude kratší, protože už víme, co a jak.


Po zmáčknutí na ozubené kolo (vpravo nahoře) můžete pustit zvuk.

Zeměpis a programování

Co může mít společného zeměpis a programování? Třeba interaktivní výukovou mapu krajů České republiky. Takovou jednoduchou, kterou zvládnou vyrobit i děti na prvním stupni základních škol. Jednu takovou vyrobilo pro ostatní děti i naše dítko v programovacím jazyce Scratch. Scratch je vizuální dětský programovací jazyk navržený pro výuku programování a tvorbu jednoduchých her nebo animací. Program je přístupný online ve všech moderních prohlížečích (takže není třeba nic instalovat) a navíc má českou lokalizaci (to znamená, že je všechno v češtině). Pokud by někdo potřeboval pracovat bez přístupu k internetu, může si nainstalovat Scratch Offline Editor. 

O jednom domácím úkolu aneb animace

Dcera navštěvuje základní uměleckou školu. A protože každá - i základní umělecká - škola v době koronaviru učí a jede dál, dostala domácí úkol - nějak zrealizovat a natočit pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Dokonce i scénář dostali. Navíc s možností si ho libovolně pozměnit, použít jiný nebo vymyslet vlastní.

Tak dobrá - začneme. Co kdybychom použili nabízený scénář? Fajn, kolik tam hraje osob? Osm. A jeden další to musí točit. Hmmm, tak devět nás v jedné domácnosti nebydlí. Co s tím? Snížit počet osob - jako nepodkročitelné minimum se ukazují tři osoby plus kameraman. Ale ani tolik se nás momentálně doma nenachází. Že by divadlo jednoho herce (teda spíš herečky)? Zjišťujeme, že náš byt je na to příliš malý. Nemáme dostatečný odstup od herečky, abychom mohli zachytit všechny její kreace. A navíc máme v mobilu slabý mikrofon, takže občas není herečka slyšet. Natáčení v exteriéru (to znamená v lese nebo na louce), kde bychom měli od herečky větší odstup, by tudíž vyústilo v němý film. Opakovaně zkoušíme divadlo jedné herečky s tím, že to nějak půjde. Ne, nepůjde. Co s tím? Už jsme s tím strávili celkem dost času a kromě toho, že víme, jak ne, nemá dcera nic. Termín odevzdání se blíží. Tři dny před odevzdáním přichází nápad. Spíš Nápad s velkým N. Nebo dokonce NÁPAD. Nikde v zadání není totiž psáno, že v tom představení musí hrát lidé. Co kdyby se herečka změnila na programátorku, naprogramovala všechno ve Scratchi, následně by se přeměnila na dabérku a postavy namluvila? Ne, desetiletá herečka odmítá s tím, že to umí každý a že by byla za blbce. Ale animovat snad každý neumí? No to ne, připouští herečka a přeměňuje se během vteřiny na scénáristku, režisérku, animátorku, dabérku a zvukařku animovaného filmu.