Přemýšlím, jak se naše děti dostaly k programování a ke stavění robotů.Všechno začalo už v předškolkovém věku. Ano, čtete správně - v době, kdy jim ještě nebyly ani tři roky. A protože je každé z našich dvou dětí úplně jiné, i jejich začátky byly jiné.
Dcera má ráda příběhy, miluje je od té doby, kdy se naučila mluvit. Příběhy ráda poslouchala, ráda si prohlížela obrázkové knížky s příběhy, příběhy si sama vymýšlela a povídala je všem lidem okolo. Příběhy chtěla mít i nějak zaznamenané, takže mi je diktovala a já jsem jí je zapisovala a opakovaně četla. Příběhy si také hrála s panenkami a poníky, když jsem jí občas půjčila mobil, tak si jednotlivé scény fotila. Čirou náhodou jsem jednoho dne objevila ScratchJr. Je to skvělá aplikace, kde se děti mohou naučit základům programování. Ale o to tehdy vlastně ani nešlo - v té aplikaci mohou vytvářet příběhy. Prostě přijde jeden duhový poník za druhým, něco si spolu popovídají, někam jdou, zažijí při tom nějaké dobrodružství a nakonec všechno dobře dopadne. Tak vypadal první příběh, který dcera s mou pomocí ve ScratchJr vytvořila. Její příběh tím pádem dostal naprosto novou dimenzi - stal se z něj vlastně film. Dcera ani nevěděla jak, ale učila se tím základům psaní programů. A protože její příběhy byly celkem složité, nestačilo jí jen to, že postava půjde dva kroky vlevo a potom pět kroků vpravo. Vlastně mi nezbylo nic jiného než prostudovat během pár dnů celou metodiku a všechno jí vysvětlit. Když jsem už měla akorát tak dost studia ScratchJr a řekla jí, ať si to zkusí najít mezi neznámými ikonkami sama, byla z toho akorát nešťastná a experimentovat se jí vůbec nechtělo. Takže jsem nakonec metodiku dočetla až do úplného konce a všechno jí prozradila.
