Tento týden jsem s jedním dítětem jela na kontrolu do nemocnice v Motole. A protože to máme do Prahy dost daleko, musíme vstávat hodně brzy, abychom byli na odběru krve kolem sedmé ráno. Ale kontrolu v ambulanci pravidelně máme až kolem poledne. Dřív jsme vyráželi na obhlídku pražských muzeí, galerií a dalších památek - několikrát jsme si prošli Pražský hrad, opakovaně jsme viděli stálé expozice Národního muzea, byli jsme na výstavě Rousseaua, Keltů, Masaryka, umění za doby Václava IV... Když se konala návštěva Motola v době adventu, obhlíželi jsme na náměstích nádherně vyzdobené vánoční stromy. Abychom si rozšířili obzory i v jiných oblastech, zašli jsme si i na snídani do fastfoodu, jednou jsme strávili dopoledne v obřím knihkupectví, jednou dokonce v obřím hračkářství (u nás na dědině nic z toho opravdu nemáme).
Ani nemám pedagogické vzdělání. Dokonce jsem nikdy na žádné základní škole neučila. Navíc nejsem ani žádná rodičovská aktivistka za školy bez domácích úkolů, bez známkování nebo čehokoliv dalšího. Tak proč vlastně chci psát o učení? A jakým právem? Právem toho, kdo učí. Cože? Ano, čtete dobře. Učím - doma své dítě v domácím vzdělávání. Tuto cestu jsem si nevybrala, zahnal mě do ní osud. Ale to neznamená, že se nebudu snažit učit co nejlépe, jak to jde.
Zobrazují se příspěvky se štítkemmandala. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmandala. Zobrazit všechny příspěvky
neděle 25. října 2020
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)