Už před nějakou dobou mi dítě řeklo, že se bude podílet na MAPce. Protože jsem tehdy vůbec netušila, o co se jedná, začala jsem z něj tahat rozumy. A dozvěděla jsem se toho hodně: MAP je zkratka pro Multiple Animator Project, takže se jedná o projekt, na kterém spolupracuje několik animátorů, a každý z nich přispěje vlastní krátkou animací. A ti, kteří se necítí na výrobu animací, se můžou účastnit PMV (Picture Music Video) MAPek, ve kterých nikdo nic neanimuje, ale jednotliví účastníci dodají pouze obrázky. V praxi to vypadá tak, že někdo najde vhodnou skladbu, rozdělí ji na kratší (zpravidla pěti- až desetisekundové) úseky a hledá animátory, kteří by byli ochotní k jednotlivým úsekům vytvořit animace. Čistě teoreticky je možné, že si každý animátor vymyslí vlastní kraťoučký příběh, který nějak graficky zpracuje. Potom bychom vedle sebe mohli mít třeba mimozemšťany, kteří přistáli v létajícím talíři, holčičku, která češe pejska, a hořící panelák. Výsledná animace by nepůsobila příliš jednotně a nejspíš by vůbec nedávala smysl. Proto má většina MAPek nějaký jednotící prvek - může to být třeba použitá barevná paleta, téma (to znamená, že animátoři vytvářejí mini-příběhy na téma nějaké knihy, filmu a podobně) nebo skript (animátoři mají předepsané, co přesně mají animovat, výsledkem je potom jeden příběh, který má hlavu a patu), případně storyboard (animátoři mají zhruba předkreslené, co mají animovat, takže příběh nejenže má hlavu a patu, ale navíc nehrozí, že by z psaného skriptu špatně pochopili, jak by měla jejich část vypadat).
Ani nemám pedagogické vzdělání. Dokonce jsem nikdy na žádné základní škole neučila. Navíc nejsem ani žádná rodičovská aktivistka za školy bez domácích úkolů, bez známkování nebo čehokoliv dalšího. Tak proč vlastně chci psát o učení? A jakým právem? Právem toho, kdo učí. Cože? Ano, čtete dobře. Učím - doma své dítě v domácím vzdělávání. Tuto cestu jsem si nevybrala, zahnal mě do ní osud. Ale to neznamená, že se nebudu snažit učit co nejlépe, jak to jde.