Hrátky s roboty online

Tak, a máme za sebou poslední letošní akci Meet and Code, kterou jsme jako mateřské centrum pořádaly (ano, my osoby ženského pohlaví). Tentokrát jsme neučily děti programovat ve Scratchi, ale programovat roboty postavené z robotické stavebnice LEGO Education WeDo 2.0. O této stavebnici jsem psala už dříve, dnes bych ráda psala spíš o tom, jak jsme on-line programovací akci uspořádaly.

Ukázat dětem základy programování třeba ve Scratchi (mBlock, Alice, Construct, Code.org... dosaďte si dle vlastních znalostí a preferencí) online není (alespoň pro nás) extrémně složité. Vyberete si nějaké pěkné téma (třeba tvorbu příběhů, her nebo esteticky dobře vyhlížejících tvarů), přesvědčíte pár lidí, aby do toho šli s vámi, přesvědčíte o něco víc než pár dětí, že programování je natolik fantastická věc, že má smysl to alespoň zkusit, připlatíte si za rychlejší připojení k internetu a jdete na věc. (Někteří se na akci ještě připraví tím, že si navíc zjistí, co to ten Scratch (mBlock, Alice, Construct, Code.org...) vlastně je a jak se v něm programuje, jiní to už delší dobu vědí, takže tento bod přípravy už potřebovat nebudou.) Potom už jen sedíte u počítače a vysvětlujete dětem sedícím na druhém konci republiky, jak a proč se programuje to či ono, občas pomůžete některému dítěti najít chybu, občas ji možná budete hledat i sami u sebe. Na konci akce budou mít děti vyrobený pěkný program, který bude něco pěkného dělat, a vy budete mít dobrý pocit, že jste je něco naučili.

Náš první on-line kurz programování aneb co všechno může být špatně

Svět se změnil a my se tomu přizpůsobujeme. Přišla druhá vlna koronaviru (nebo se možná rozvlnila ta první) a s tím přichází řada omezení. Těch, které nám nařídí ministerstvo, hygienické stanice, i těch, které si nařizujeme sami. Už v létě jsme se rozhodly (ano, my maminky z mateřského centra, tudíž píšu v přísudku -y), že kurzy programování pro děti uspořádáme pro jistotu on-line. Shodou okolností ten stejný nápad (pořádat kurzy programování on-line) měli i organizátoři akcí Meet and Code, takže jsme se rozhodly požádat je o finanční podporu na naše akce. Náhoda (nebo naše pedantská příprava akcí) tomu chtěla, že jsme finance opravdu obdržely. Tady by mohla pohádka skončit dobrým koncem, ale není tomu tak... Spíš bych řekla, že se pohádka pomalu začala měnit na horor.

Chvála stavebnice LEGO WeDo 2.0

Už dříve jsem psala něco málo o tom, že u nás doma začínala robotika se stavebnicí LEGO Education WeDo 2.0. Pro ty, kteří o této stavebnici náhodou neslyšeli, o ní něco málo napíšu. Předně - tato stavebnice není klasické LEGO, které znáte. Nepostavíte z něj ani policejní stanici, ani stáje pro poníky. Obsahuje jen 280 dílů a stojí přibližně pět tisíc korun. 

Tak za ty peníze musí být dílky snad ze zlata! Stavebnice závodního auta Ferrari má srovnatelný počet dílků a je desetkrát levnější! Nebo z druhé strany - za pět tisíc korun je možné koupit obří pirátskou plachetnici, která obsahuje skoro desetkrát víc dílků! Takže je to desetkrát předražená hloupost a nebudu se tím dál zabývat. Nebo je to všechno jinak? 

Programování a robotika

Přemýšlím, jak se naše děti dostaly k programování a ke stavění robotů.Všechno začalo už v předškolkovém věku. Ano, čtete správně - v době, kdy jim ještě nebyly ani tři roky. A protože je každé z našich dvou dětí úplně jiné, i jejich začátky byly jiné. 

Dcera má ráda příběhy, miluje je od té doby, kdy se naučila mluvit. Příběhy ráda poslouchala, ráda si prohlížela obrázkové knížky s příběhy, příběhy si sama vymýšlela a povídala je všem lidem okolo. Příběhy chtěla mít i nějak zaznamenané, takže mi je diktovala a já jsem jí je zapisovala a opakovaně četla. Příběhy si také hrála s panenkami a poníky, když jsem jí občas půjčila mobil, tak si jednotlivé scény fotila. Čirou náhodou jsem jednoho dne objevila ScratchJr. Je to skvělá aplikace, kde se děti mohou naučit základům programování. Ale o to tehdy vlastně ani nešlo - v té aplikaci mohou vytvářet příběhy. Prostě přijde jeden duhový poník za druhým, něco si spolu popovídají, někam jdou, zažijí při tom nějaké dobrodružství a nakonec všechno dobře dopadne. Tak vypadal první příběh, který dcera s mou pomocí ve ScratchJr vytvořila. Její příběh tím pádem dostal naprosto novou dimenzi - stal se z něj vlastně film. Dcera ani nevěděla jak, ale učila se tím základům psaní programů. A protože její příběhy byly celkem složité, nestačilo jí jen to, že postava půjde dva kroky vlevo a potom pět kroků vpravo. Vlastně mi nezbylo nic jiného než prostudovat během pár dnů celou metodiku a všechno jí vysvětlit. Když jsem už měla akorát tak dost studia ScratchJr a řekla jí, ať si to zkusí najít mezi neznámými ikonkami sama, byla z toho akorát nešťastná a experimentovat se jí vůbec nechtělo. Takže jsem nakonec metodiku dočetla až do úplného konce a všechno jí prozradila.