Dcera navštěvuje základní uměleckou školu. A protože každá - i základní umělecká - škola v době koronaviru učí a jede dál, dostala domácí úkol - nějak zrealizovat a natočit pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Dokonce i scénář dostali. Navíc s možností si ho libovolně pozměnit, použít jiný nebo vymyslet vlastní.
Tak dobrá - začneme. Co kdybychom použili nabízený scénář? Fajn, kolik tam hraje osob? Osm. A jeden další to musí točit. Hmmm, tak devět nás v jedné domácnosti nebydlí. Co s tím? Snížit počet osob - jako nepodkročitelné minimum se ukazují tři osoby plus kameraman. Ale ani tolik se nás momentálně doma nenachází. Že by divadlo jednoho herce (teda spíš herečky)? Zjišťujeme, že náš byt je na to příliš malý. Nemáme dostatečný odstup od herečky, abychom mohli zachytit všechny její kreace. A navíc máme v mobilu slabý mikrofon, takže občas není herečka slyšet. Natáčení v exteriéru (to znamená v lese nebo na louce), kde bychom měli od herečky větší odstup, by tudíž vyústilo v němý film. Opakovaně zkoušíme divadlo jedné herečky s tím, že to nějak půjde. Ne, nepůjde. Co s tím? Už jsme s tím strávili celkem dost času a kromě toho, že víme, jak ne, nemá dcera nic. Termín odevzdání se blíží. Tři dny před odevzdáním přichází nápad. Spíš Nápad s velkým N. Nebo dokonce NÁPAD. Nikde v zadání není totiž psáno, že v tom představení musí hrát lidé. Co kdyby se herečka změnila na programátorku, naprogramovala všechno ve
Scratchi, následně by se přeměnila na dabérku a postavy namluvila? Ne, desetiletá herečka odmítá s tím, že to umí každý a že by byla za blbce. Ale animovat snad každý neumí? No to ne, připouští herečka a přeměňuje se během vteřiny na scénáristku, režisérku, animátorku, dabérku a zvukařku animovaného filmu.
