Alice není jen pro Alice

Přišel říjen a s ním opět programovací akce. A protože nechceme jít s davem, rozhodly jsme se (ano, rozhodly s tvrdým -y, neb jsme výhradně osoby ženského pohlaví), že budeme učit děti programovat v jazyce Alice 3. O programování v Alici jsem psala už dříve. Od té doby se toho hodně naučily jak naše děti, tak i já, takže jsem našla dost odvahy (nebo drzosti) to učit další. Dcera se toho naučila víc, takže její odvaha je ještě o něco větší. V pondělí jsme spolu lektorovaly první část kurzu. Spravedlivě jsme se střídaly - chvíli já (dospělačka), chvíli dcera (šesťačka). Protože trval kurz dvě hodiny, obě jsme byly rády, že jsme měly na chvíli čas si odpočinout od řečnění a něčeho se napít. Ještě nás čekají dvě až tři dvouhodinovky, ve kterých budeme vysvětlovat, jak naprogramovat rybu mrskající ocasem, chodící osobu nebo třeba pohyb kamerou. 

Čáry s tečkami

Po kontrole toho, co by měly děti podle metodiky "Základy programování ve Scratch pro 5. ročník základní školy" ovládat ve Scratchi na konci 5. třídy, jsem zjistila, že jsme bez jakéhokoliv povšimnutí přešli možnosti Pera. Děti sice ví, že nástroje Pera nejsou v klasické nabídce, ale musí si je přidat z nabídky Rozšíření v levém dolním rohu, ale ale aktivně je nepoužívají.

Ale když děti vesele vytvářejí vlastní příběhy nebo hry, asi je na otáčení a otiskávání čtverečků a koleček nenalákám. Vypadá to, že jsem něco opomenula tak v první nebo druhé třídě... Začínám hledat, co s tím, a procházím cizí projekty ve Scratchi, abych našla nějakou inspiraci.

MIT App Inventor 2 aneb naše první mobilní aplikace

Nedávno jsme se rozhodli prozkoumat MIT App Inventor 2. Jedná se o webovou je aplikaci, která slouží k výrobě vlastních aplikací pro mobilní zařízení. Pro začátek je nutné si vytvořit vlastní účet na MIT App Inventor, pohodlně se usadit k počítači a připravit si do ruky mobil nebo tablet s operačním systémem Android. (Pokud nevlastníte androidí zařízení, neklesejte na mysli, stačí i jen počítač.) Potom si ještě musíte na mobilní zařízení nainstalovat MIT AI2 Companion a propojit mobilní zařízení s počítačem. Návod najdete tady, kromě toho tu najdete i návod, jak řešit situaci, pokud nevlastníte mobilní zařízení s operačním systémem Android. Návod je sice psaný v angličtině, ale toho se děsit nemusíte - jak na automatický překlad do češtiny se můžete dočíst třeba na nádherném blogu Dejte mi pevný bod a pohnu i českým školstvím v článku Opakuj si - třeba s kartičkami.

Story cubes - třeba v informatice, v češtině nebo v angličtině

Pár informací pro ty, kteří nevědí, co je to Story cubes neboli Příběhy z kostek - jedná se o krabičku obsahující devět hracích kostek. Na každé straně kostky se nachází jeden obrázek - duha, ryba nebo třeba váha... Úkolem hráče (nebo hráčů) je hodit s kostkami a podle obrázků vyprávět příběh. Kromě základní sady existuje i řada nejrůznějších rozšíření. Protože tento nápad chválili přede mnou už mnozí jiní, nechci opakovat slova o tom, jak je hra skvělá v českém nebo cizím jazyce při tvorbě příběhu - ať už mluveného nebo psaného. Podrobněji si o tom můžete počíst třeba tady.

My jsme to vzali za trochu jiný konec - programátorský. Mezi projekty ve Scratchi jsme našli Story cube generator, který jsme si okopírovali a začali jsme ho vylepšovat. Naznačila jsem dětem, že chybu v programu je možné najít buď přečtením kódu nebo opakovaným pouštěním programu a sledováním kostek. Děti našly chybu celkem rychle - při některých hodech se stane, že dvě kostky ukážou stejné obrázky. A začaly opravovat... Sice věděly, kde je chyba, ale i tak její opravení zabralo dost času. Potom už jen vyměnily akční kostky s modrými obrázky za kostky "klasické", protože ty se jim líbí víc.

Hrátky s roboty online

Tak, a máme za sebou poslední letošní akci Meet and Code, kterou jsme jako mateřské centrum pořádaly (ano, my osoby ženského pohlaví). Tentokrát jsme neučily děti programovat ve Scratchi, ale programovat roboty postavené z robotické stavebnice LEGO Education WeDo 2.0. O této stavebnici jsem psala už dříve, dnes bych ráda psala spíš o tom, jak jsme on-line programovací akci uspořádaly.

Ukázat dětem základy programování třeba ve Scratchi (mBlock, Alice, Construct, Code.org... dosaďte si dle vlastních znalostí a preferencí) online není (alespoň pro nás) extrémně složité. Vyberete si nějaké pěkné téma (třeba tvorbu příběhů, her nebo esteticky dobře vyhlížejících tvarů), přesvědčíte pár lidí, aby do toho šli s vámi, přesvědčíte o něco víc než pár dětí, že programování je natolik fantastická věc, že má smysl to alespoň zkusit, připlatíte si za rychlejší připojení k internetu a jdete na věc. (Někteří se na akci ještě připraví tím, že si navíc zjistí, co to ten Scratch (mBlock, Alice, Construct, Code.org...) vlastně je a jak se v něm programuje, jiní to už delší dobu vědí, takže tento bod přípravy už potřebovat nebudou.) Potom už jen sedíte u počítače a vysvětlujete dětem sedícím na druhém konci republiky, jak a proč se programuje to či ono, občas pomůžete některému dítěti najít chybu, občas ji možná budete hledat i sami u sebe. Na konci akce budou mít děti vyrobený pěkný program, který bude něco pěkného dělat, a vy budete mít dobrý pocit, že jste je něco naučili.

A jak to všechno dopadlo

Od začátku srpna jsme vymýšlely, od poloviny srpna úřadovaly a sepisovaly žádost, od začátku září propagovaly, od poloviny září upřesňovaly detaily v žádosti, ke konci září dostaly e-mail o přiklepnutí peněz, od prvního října spustily akci. A o čem to mluvím? My, maminky z mateřského centra jsme se rozhodly uspořádat online programovací akci pro děti. Jmenovala se Programování: příběhy a pohádky od dětí pro děti a přes nečekané problémy, které jsme zažily v první lekci, se nám ji podařilo úspěšně dovést do konce.

Společně s dětmi jsme při této on-line akci tvořili ve Scratchi animovanou verzi pohádku Boženy Němcové Kdo je hloupější. Můžete se podívat to, co děti ve Scratchi po vedením desetileté lektorky za čtyři hodiny vyrobily:

Náš první on-line kurz programování aneb co všechno může být špatně

Svět se změnil a my se tomu přizpůsobujeme. Přišla druhá vlna koronaviru (nebo se možná rozvlnila ta první) a s tím přichází řada omezení. Těch, které nám nařídí ministerstvo, hygienické stanice, i těch, které si nařizujeme sami. Už v létě jsme se rozhodly (ano, my maminky z mateřského centra, tudíž píšu v přísudku -y), že kurzy programování pro děti uspořádáme pro jistotu on-line. Shodou okolností ten stejný nápad (pořádat kurzy programování on-line) měli i organizátoři akcí Meet and Code, takže jsme se rozhodly požádat je o finanční podporu na naše akce. Náhoda (nebo naše pedantská příprava akcí) tomu chtěla, že jsme finance opravdu obdržely. Tady by mohla pohádka skončit dobrým koncem, ale není tomu tak... Spíš bych řekla, že se pohádka pomalu začala měnit na horor.

A zase ta Alice

Naše děti na začátku prázdnin objevily skorodětský blokový programovací jazyk Alice 3. Skorodětský? Ano - podle autorů programu je určený pro děti od druhého stupně až po univerzitní studenty. V češtině o Alici psal už před lety Zbyšek Vít v článku Alice - další nástroj na výuku programování. Protože nechci opakovat už napsané, popíšu naše vlastní zkušenosti - neboli jak se k tomu stavěli dva čerství absolventi čtvrté třídy základní školy.

1. Předně - Alice umožňuje pracovat s 3D objekty. V porovnání se Scratchem a mBlockem je to změna. Pokud chcete, aby se ve Scratchi nebo mBlocku postava otočila bokem nebo zády, musíte si ji sami namalovat. Nebo se budete muset smířit s tím, že bude postava couvat nebo chodit bokem. U nás to bylo obrovské plus pro Alici.

2. Na rozdíl od Scratche a mBlocku chybí Alici česká lokalizace. Čekala jsem, že to bude nepřekonatelný problém, protože znalosti angličtiny na úrovni čtvrté třídy nejsou nikterak ohromující. Ale byla jsem překvapená, že to tak není. Slovní zásoba je v Alici hodně omezená - move, turn, point at, say, think, do together, count... Horší už je, když chcete, aby se vaše postava hýbala, potom musíte znát anglické názvy spousty kloubů. Takže děti si ke kolenům, ramenům a loktům postupně přidávají znalosti toho, jak se řekne kyčel nebo třeba zápěstí. Ze začátku pořád psaly názvy kloubů do Google Translatoru, teď už si jich řadu pamatují. Takže u nás angličtina nepředstavovala problém.

Programování a robotika

Přemýšlím, jak se naše děti dostaly k programování a ke stavění robotů.Všechno začalo už v předškolkovém věku. Ano, čtete správně - v době, kdy jim ještě nebyly ani tři roky. A protože je každé z našich dvou dětí úplně jiné, i jejich začátky byly jiné. 

Dcera má ráda příběhy, miluje je od té doby, kdy se naučila mluvit. Příběhy ráda poslouchala, ráda si prohlížela obrázkové knížky s příběhy, příběhy si sama vymýšlela a povídala je všem lidem okolo. Příběhy chtěla mít i nějak zaznamenané, takže mi je diktovala a já jsem jí je zapisovala a opakovaně četla. Příběhy si také hrála s panenkami a poníky, když jsem jí občas půjčila mobil, tak si jednotlivé scény fotila. Čirou náhodou jsem jednoho dne objevila ScratchJr. Je to skvělá aplikace, kde se děti mohou naučit základům programování. Ale o to tehdy vlastně ani nešlo - v té aplikaci mohou vytvářet příběhy. Prostě přijde jeden duhový poník za druhým, něco si spolu popovídají, někam jdou, zažijí při tom nějaké dobrodružství a nakonec všechno dobře dopadne. Tak vypadal první příběh, který dcera s mou pomocí ve ScratchJr vytvořila. Její příběh tím pádem dostal naprosto novou dimenzi - stal se z něj vlastně film. Dcera ani nevěděla jak, ale učila se tím základům psaní programů. A protože její příběhy byly celkem složité, nestačilo jí jen to, že postava půjde dva kroky vlevo a potom pět kroků vpravo. Vlastně mi nezbylo nic jiného než prostudovat během pár dnů celou metodiku a všechno jí vysvětlit. Když jsem už měla akorát tak dost studia ScratchJr a řekla jí, ať si to zkusí najít mezi neznámými ikonkami sama, byla z toho akorát nešťastná a experimentovat se jí vůbec nechtělo. Takže jsem nakonec metodiku dočetla až do úplného konce a všechno jí prozradila.