Psaní slov s předponami s- a z- je věc ošemetná, občas i magická. Něco můžete sbrousit nebo zbrousit - při obojím vezmete do ruky pilník, brusku nebo třeba rašpli a vykonáváte akci broušení, kterým cosi odstraňujete z nějakého předmětu. Když toho odstraníte jen tak trochu, neboli povrch, tak se jedná o sbroušení. Ovšem při důkladnějším broušení tu najednou máte zbroušení. Kudy ovšem vede přesná hranice mezi s- a z- v procesu broušení, nám už slovníková ani výkladová část Pravidel českého pravopisu objasnit nemůže, neb se jedná o záležitost celkem individuální.
S dětmi opakuji psaní slov s předponami s- a z- a děti pomalu zjišťují, že ono sokratovské "Vím, že nic nevím" tady platí snad stonásobně. A já pro změnu zjišťuji, že cvičení v učebnicích a pracovních sešitech jsou vesměs nudná, takže jejich hojným používáním pomalu vyvolávám odpor k výuce českého jazyka. Prostě na to musím jít jinak.
