"Skrytý příběh" v našem městečku

Máme rádi Skryté příběhy. Pokud tuto mobilní geolokační hru neznáte, doporučuji se podívat na jejich webové stránky. Nebo zhlédnout starší rozhovor v pořadu Sama doma, ve kterém představuje Skryté příběhy přímo jejich autor - Dalibor Naar. Případně se podívat na novější prezentaci Skrytých příběhů z roku 2019. Bylo by krásné, kdyby i ve městě, kde bydlíme, nějaký ten skrytý příběh byl... Ale prozatím není. Jedno z našich dětí tvrdí, že je to kvůli tomu, že "tady se nikdy nic zajímavého nestalo".

I usedla jsem jednoho dne  k počítači, otevřela náš účet na Actionbound a rozhodla se, že dětem ukážu, že příběh se dá skrýt i v našem městě. Ale všechno nakonec dopadlo jinak - děti si mé práce všimly: "Mamííí, co to děláš?" Podařilo se mi najít nejlepší možnou odpověď: "Překvapení." V tu chvíli bylo jasné, že už TO nedělám jen já. V počítači jsem měla v tu chvíli napsaných jen pár vět a start hry u jedné celkem skryté sochy z šedesátých let (minulého století).

"To bude putování po místních sochách?"

"Ne, proč?"

"Protože tam máš sochu."

"A nemohlo by to být dobrodružné?"

Tak se pomalu začal rodit náš "Skrytý příběh". Nejdříve jsme důkladně obešli město a hledali veřejně přístupné sochy. Všechny jsme si pěkně vyfotili a zanesli i s fotkami do Mapotic. 

Potom přišel na řadu příběh. Určitě musí být dobrodružný. A taky dávat smysl. Když chcete obejít desítku soch a navíc pokud možno tak, abyste pořád neběhali z jednoho konce města na druhý, vymyslet něco smysluplného opravdu není jednoduché. Protože jsme nedávno společně dočetli druhý díl trilogie Vojtěcha Matochy Prašina, inspirace Prašinou se nám nabízela úplně sama. Nakonec jsme se rozhodli vytvořit příběh na motivy prvního dílu. Jedno z dětí se usadilo u počítače a začalo vymýšlet příběh. A když příběh, tak bude samozřejmě v knize - a v Book Creatoru tak postupně vzniká dobrodružství dvou sourozenců pátrajících po stroji, který způsobil, že ve městě nefunguje elektřina. Zbytek rodiny funguje spíš jako poradce ve chvílích, kdy autor netuší, jak by se příběh mohl odvíjet dál, a na závěr taky jako korektor. Chyb jsme sice moc nenašli, ale bez nich je to přeci jen lepší. (Navíc už děti tuší, k čemu jsou v učebnicích cvičení typu "najdi a oprav všechny chyby".)

Příběh bychom tedy měli, teď z něj ještě vyrobit ten "skrytý příběh". Narážíme na problém - v příběhu nejsou všechny sochy. Sedíme u počítače a přemýšlíme. Několikrát náš "skrytý příběh" přepracováváme, aby dával smysl a postupoval od jedné sochy ke druhé. 

Konečně máme hotovo a jdeme příběh otestovat! Nejdříve doma (jestli příběh opravdu dává smysl) a potom i po městě (jestli jsou na sochách opravdu nalezitelné detaily, které jsme zadali do hry). Chodíme po městě od sochy k soše a zjišťujeme, že budeme muset hru přepracovat, protože trasa je opravdu moc dlouhá. Navíc jsme si špatně pamatovali, kterým směrem jedna socha ukazuje, takže by se nešťastník, který by procházel městem podle našeho příběhu, vydal na opačnou stranu. 

Vracíme se domů a vyrábíme další - snad už poslední - verzi příběhu. Nazítří vyrážíme zase ven s cílem hru opět otestovat. Minule jsme vůbec nesledovali, co všechno se nám v tabletu objevuje - vždyť své město známe. A přichází další překvapení - zdá se, že střelka kompasu funguje jen při zapnutých mobilních datech. Je jasné, že ani tato verze příběhu nebyla poslední...

Ještě jednou doma "skrytý příběh" přepracujeme a ještě jednou ho venku testujeme. Všechno funguje tak, jak má. Před zveřejněním potřebujeme také doplnit délku a trvání trasy. Protože to nikdo z nás netuší, obojí si ještě zjistíme v Mapách.cz. Potom už náš příběh publikujeme a společně se radujeme pokaždé, když se děti dozví, že se příběh líbil některému z jejich kamarádů.

Vypadá to jako prostý popis zábavy naší rodiny po dobu několika dnů. Ale ve skutečnosti se toho děti hodně naučily. Zopakovaly si pravopis, tvořily sloh (jehož tvorba jim dokonce dávala smysl), pracovaly s mapou i GPS souřadnicemi - doma počítače i v reálu ve městě, dozvěděly se něco z historie města, ve kterém bydlí... Při práci stihly nadělat spoustu chyb, takže se z některých z nich snad zvládly i poučit. Kromě toho zjistily, že vytvořit něco pořádného dá dost práce a zabere dost času. Každý den chodily ven a denně nachodily alespoň deset kilometrů. Na závěr zažily radost z toho, že si jejich vlastní "skrytý příběh" prošly i jiné děti - a že se jim líbí!