MAPky nejsou malé mapy

Už před nějakou dobou mi dítě řeklo, že se bude podílet na MAPce. Protože jsem tehdy vůbec netušila, o co se jedná, začala jsem z něj tahat rozumy. A dozvěděla jsem se toho hodně: MAP je zkratka pro Multiple Animator Project, takže se jedná o projekt, na kterém spolupracuje několik animátorů, a každý z nich přispěje vlastní krátkou animací. A ti, kteří se necítí na výrobu animací, se můžou účastnit PMV (Picture Music Video) MAPek, ve kterých nikdo nic neanimuje, ale jednotliví účastníci dodají pouze obrázky. V praxi to vypadá tak, že někdo najde vhodnou skladbu, rozdělí ji na kratší (zpravidla pěti- až desetisekundové) úseky a hledá animátory, kteří by byli ochotní k jednotlivým úsekům vytvořit animace. Čistě teoreticky je možné, že si každý animátor vymyslí vlastní kraťoučký příběh, který nějak graficky zpracuje. Potom bychom vedle sebe mohli mít třeba mimozemšťany, kteří přistáli v létajícím talíři, holčičku, která češe pejska, a hořící panelák. Výsledná animace by nepůsobila příliš jednotně a nejspíš by vůbec nedávala smysl. Proto má většina MAPek nějaký jednotící prvek - může to být třeba použitá barevná paleta, téma (to znamená, že animátoři vytvářejí mini-příběhy na téma nějaké knihy, filmu a podobně) nebo skript (animátoři mají předepsané, co přesně mají animovat, výsledkem je potom jeden příběh, který má hlavu a patu), případně storyboard (animátoři mají zhruba předkreslené, co mají animovat, takže příběh nejenže má hlavu a patu, ale navíc  nehrozí, že by z psaného skriptu špatně pochopili, jak by měla jejich část vypadat).

Přírodo:Scratch a online spolupráce

V říjnu jsem lektorovala jeden online kurz programování pro děti. Nebyl zvláštní vybraným programovacím jazykem (ve Scratchi se učí prpogramovat spousta dětí), počtem přihlášených dětí (na online kurzy programování, které lektoruji, se běžně hlásí kolem třiceti dětí a ani tato akce z průměru nevybočovala), počtem lektorek (online kurzy programování mají v Mateřském a rodinném centru KuřiMaTa běžně na starosti tři lektorky - jedna odpovídá v chatu a funguje jako záloha pro případ problémů, dvě se střídají při výuce programování), zapojením do programu Meet and Code (to už je taková tradice našeho mateřského centra) ani poměrem chlapců a dívek (na programovací akce se hlásí víc chlapců než dívek, ani tady tomu nebylo jinak). Proč tedy o takové akci chci psát? Protože se lišila snad vším ostatním.

Alice není jen pro Alice

Přišel říjen a s ním opět programovací akce. A protože nechceme jít s davem, rozhodly jsme se (ano, rozhodly s tvrdým -y, neb jsme výhradně osoby ženského pohlaví), že budeme učit děti programovat v jazyce Alice 3. O programování v Alici jsem psala už dříve. Od té doby se toho hodně naučily jak naše děti, tak i já, takže jsem našla dost odvahy (nebo drzosti) to učit další. Dcera se toho naučila víc, takže její odvaha je ještě o něco větší. V pondělí jsme spolu lektorovaly první část kurzu. Spravedlivě jsme se střídaly - chvíli já (dospělačka), chvíli dcera (šesťačka). Protože trval kurz dvě hodiny, obě jsme byly rády, že jsme měly na chvíli čas si odpočinout od řečnění a něčeho se napít. Ještě nás čekají dvě až tři dvouhodinovky, ve kterých budeme vysvětlovat, jak naprogramovat rybu mrskající ocasem, chodící osobu nebo třeba pohyb kamerou. 

Poledníky, rovnoběžky a tři slova

Poledníky a rovnoběžky tvoří zeměpisnou síť. Zeměpisná délka a šířka jsou zeměpisné souřadnice... rovník, obratníky, nulý poledník...

Ale co s tím? Přeci pobavit se a jít ven! 

Po úvodní teorii jsem dětem zadala zeměpisné souřadnice 49.6815389N, 13.7873436E s vysvětlením, co znamenají tajuplná písmena N a E. Nejdříve nevěděly, co s tím, ale když jsem jim v Mapách.cz "nenápadně" ukázala na položku hledání, zkusily tam souřadnice zadat. A ukázalo se jim místo - a ne ledajaké. Místo s pěkným jménem a spoustou fotografií.

Jarní efemeroidy na podzim

Osou naší výuky přírodopisu v šesté třídě se stala učebnice Ekologický přírodopis vypracovaná kolektivem autorů pod vedením Danuše Kvasničkové. Tato učebnice klade důraz na vztahy mezi organismy a děti se přírodopisu učí skrze poznávání jednotlivých ekosystémů. Krásná myšlenka - budeme spolu chodit do lesa, na louku nebo k rybníku, kde se v praxi budeme učit o jednotlivých organismech. Jestli to tak bude fungovat, jsem v létě testovala na našich dvou dětech. Byla to nádhera - strávili jsme spoustu dní v lese, nosili jsme si domů na podrobnější výzkumy lišejníky, houby, větvičky, šišky... Během nějaké doby jsme zjistili, že už nám nestačí fotoaparát a "je nutný" USB mikroskop, časem přišel na řadu i mikroskop klasický. A protože všechno vypadalo nádherně, rozhodli jsme se, že ve výuce podle této učebnice budeme pokračovat.

Příběhy

Jedno z našich dětí miluje příběhy - a to ve všech podobách. Rádo je čte jako papírové knihy i e-knihy, poslouchá ve formě rozhlasových her i audioknih, dívá se na ně v televizi, v počítači i v kině. Dokonce je samo vymýšlí a píše. A to psaní mu jde dobře - s diplomy z literárních soutěží bychom mohli klidně tapetovat. Ale do života nám vtrhnul nepřítel jménem Sloh. Ze začátku se tvářil trošičku obstarožně - vyplňte poštovní poukázku ("Mamííí, to ještě někdo posílá peníze poštou, když je může poslat bankovním převodem nebo zaplatit kartou?"), napište inzerát ("Prodám za 10 Kč učebnici českého jazyka, pouze osobní odběr u nás v Horní Dolní." "A proč jen za 10 Kč?" "Protože otravují děti s psaním inzerátů, to přece každý zná."). Časem trochu přitvrdil (vysvětlete rozdíl mezi zprávou a oznámením). A potom předvedl zuby a drápy - popis budovy, popis místnosti, popis krajiny, popis pracovního postupu...

"Skrytý příběh" v našem městečku

Máme rádi Skryté příběhy. Pokud tuto mobilní geolokační hru neznáte, doporučuji se podívat na jejich webové stránky. Nebo zhlédnout starší rozhovor v pořadu Sama doma, ve kterém představuje Skryté příběhy přímo jejich autor - Dalibor Naar. Případně se podívat na novější prezentaci Skrytých příběhů z roku 2019. Bylo by krásné, kdyby i ve městě, kde bydlíme, nějaký ten skrytý příběh byl... Ale prozatím není. Jedno z našich dětí tvrdí, že je to kvůli tomu, že "tady se nikdy nic zajímavého nestalo".

I usedla jsem jednoho dne  k počítači, otevřela náš účet na Actionbound a rozhodla se, že dětem ukážu, že příběh se dá skrýt i v našem městě. Ale všechno nakonec dopadlo jinak - děti si mé práce všimly: "Mamííí, co to děláš?" Podařilo se mi najít nejlepší možnou odpověď: "Překvapení." V tu chvíli bylo jasné, že už TO nedělám jen já. V počítači jsem měla v tu chvíli napsaných jen pár vět a start hry u jedné celkem skryté sochy z šedesátých let (minulého století).

"To bude putování po místních sochách?"

"Ne, proč?"

"Protože tam máš sochu."

"A nemohlo by to být dobrodružné?"