Jak to dostáváme do dětské hlavy

Domácí školáci musí minimálně jednou za pololetí absolvovat přezkoušení, při kterém prokážou, jaké znalosti za poslední půlrok dostaly do svých hlav. Jak jsem psala už dříve, "naše" metodička pro domácí vzdělávání dává přednost přezkoušení na základě předloženého portfolia. Naše dítě pojímá tuto část jako fantastickou možnost pochlubit se svými úspěchy někomu dalšímu, kdo by je mohl ocenit. Takže při přezkoušení postupně tahá jako králíky z klobouku keramické výrobky (pokaždé, když je  na přezkoušení balíme, mám pocit, že příští rok už žádná keramika nebude, protože ten nešťastník, který je potom nese, jsem já), čtenářský deník, několik robotů, flétny (abychom spolu mohli zahrát nějaká dueta), počítač a tablet (jak jinak předvést to, co člověk naprogramoval), diplomy ze soutěží, cestovatelský deník naší rodiny, pár knih, které je absolutně nutné paní učitelce ukázat, fotky vlastnoručně upečených rohlíků (vozit vlastnoručně vyrobené jídlo jsem zakázala, protože jsem si představila, kolik by asi tak vážila paní učitelka, kdyby dostávala darem od všech přezkušovaných dětí potraviny), nějaké výrobky ušité na šicím stroji...

Každý rok při přípravě materiálů na přezkoušení zjišťuji, že je možné, že bychom zvládli veškeré výchovy tak nějak mimochodem, bez jakékoliv snahy z mojí strany. Dítě prostě maluje, vytváří, sportuje, hraje na hudební nástroje a zpívá bez toho, že bych mu musela v tomto ohledu vymýšlet nějaký speciální program. Protože jsem ale nervózní matka, tak se o to vymýšlení stejně cíleně snažím a (snad nenápadně) podstrkuji návrhy na to, co by mohlo dítko zajímavého podniknout.

I výuka informatiky by u nás doma asi mohla probíhat samospádem. To, že tak úplně neprobíhá, je zase důsledek toho, že jsem nervózní matka. Občas prostě navrhnu, že by nebylo špatné něco udělat - někdy se toho dítě chytne, někdy zase ne. Před nějakou dobou (kdysi dávno - asi tak v pravěku) jsem třeba přišla s návrhem vytvořit interaktivní mapu podle obsahu učebnice vlastivědy. Jedno dítko mělo pocit, že to je geniální nápad a vrhlo se do projektu - a je to dobře. Druhé mi oznámilo, že chce raději simulovat lety raket - a to je také dobře. Celkově vzato mě ale informatické vzdělávání momentálně vůbec nemusí trápit, protože požadavky rámcového i školního vzdělávacího programu jsou natolik nízké, že máme splněno na několik let dopředu.

Zeměpis - tak tady už to samospádem nejde. Kdybych měla pocit, že se dítě má doopravdy naučit názvy všech levých přítoků Vltavy nebo rozdělení Pangey na Laurasii a Gondwanu tak, aby to znalo do konce života, asi by se z toho stal skutečný horor. Postupem času jsem došla k systému, který bych nejlépe mohla nazvat totálním protimluvem jako "rodičem vedené samořízené vzdělávání". Občas koupím nějakou knížku se zeměpisnou tématikou, kterou si okatě čtu a nechávám ji potom ležet všem na očích. Jindy zase koupíme nějakou hru, kterou společně hrajeme. Někdy si pustím dokument a doufám, že nebudu jediná, kdo se na něj bude dívat. V době předkoronavirové jsme hodně cestovali, žádný hrad, zámek, muzeum nebo jinak zajímavé místo před námi nebylo v bezpečí - děti měly pocit, že tam prostě "musíme". A umí naše děti vysypat z rukávu levé přítoky Vltavy? Už asi ne. Na mapě jsme si je kvůli různým aktivitám ukazovali mnohokrát, jedno dítě si je opakovaně malovalo, protože mu téma vodstva České republiky přišlo neobyčejně zajímavé, druhé dítě (které si oblíbilo práci v aplikaci PicCollage) si je schematicky vytvářelo podobně, jako to dělala ve škole Pavlína Loňková se svými žáky. V době, kdy děti tyto činnosti zajímaly a bavily, ony přítoky znaly. Ale teď je baví zase jiné věci a přítoky pomalu odtékají do hlubin zapomnění. Ale ruku na srdce - kolik lidí je umí v dospělosti vyjmenovat?

Podobně přistupujeme i k dějepisu - čteme a prohlížíme si knížky a časopisy, sledujeme dokumenty v televizi, hrajeme hry, povídáme si o tom, občas něco vytvoříme. Dříve jsme také cestovali po místech, kde se dějiny odehrávaly. Ovšem jakožto nemajitelé auta a naopak majitelé jednoho člena rodiny s transplantovaným orgánem jsme se rozhodli cestování omezit.

Vlastně i přírodopis dítko poznává z knížek, dokumentárních filmů a her. Ale nejen z nich - na rozdíl od zeměpisu, který vypráví o tom, co se nachází stovky nebo tisíce kilometrů od našeho bydliště, je příroda všude na dosah. Vyrážíme proto ven a díváme se kolem sebe. A občas spolu s manželem otravujeme výkladem o tom či onom zvířeti, houbě nebo kytce, neb jsme oba biologové.

Ve fyzice děláme experimenty a vysvětlujeme, proč věci fungují tak, jak fungují. Občas se podíváme na nějaký dokument nebo přečteme nějakou knížku. S některými kapitolami - třeba s převody jednotek - to tak samozřejmě dělat nelze. V té chvíli nám nezbyde nic jiného než vytáhnout učebnici a nějak se tím prokousat.

Občanskou nauku označilo dítě za naprostou triviálnost, protože historii české vlajky zná už dávno a o tom, že existují neúplné rodiny, ví ještě déle. I tak občas otevřeme učebnici a podíváme se, jestli se tam nenajde něco, co by dítě neznalo. A jak jsme společně zjistili - občas se tam něco takového i najde. Kromě toho si spolu povídáme o tom, co se děje u nás a ve světě. A taky o tom, co by se dít mohlo (třeba kdyby válka na Ukrajině dopadla tak či onak).

Anglicky dítě rozumí všemu, co ho zajímá. Už má tak specializované zájmy, že v češtině mnoho informací nenajde, a proto sleduje anglická videa a anglické filmy. Ale zase - jsem nervózní matka a mám pocit, že pasivní slovní zásoba není všechno. Při přemýšlení, co s tím, jsem si vzpomněla na dobu, kdy byly děti malé. Když jsem tehdy potřebovala probrat s manželem něco, co neměly děti slyšet, bavili jsme se spolu anglicky. Byla jsem tehdy překvapená, že po celkem krátké jedno z dětí začínalo rozumět, o čem se to bavíme. Takže teď se některé dny s manželem bavíme anglicky a pokud děti chtějí říct něco k tématu, mají možnost se vyjádřit - v angličtině. Není to ideální, ale prozatím jsou ochotné na hru přistoupit.

A už nám zbývají jen tak zvané hlavní předměty - čeština a matematika - a psaná podoba angličtiny. Hmmm, tak tady jsem neměla odvahu nechat vzdělání výhradně na zájmu a na tom, že se dítě chytí na návnadu nastražené knížky nebo hry. Možná je to chyba, kterou si jednou budu vyčítat. A možná bych si vyčítala, kdybych to právě tak udělala. Je totiž daleko jednodušší nechat dětem svobodnou volbu tehdy, pokud jsou "normální" - ale to bohužel v naší rodině není ten případ. Když budete čekat, až bude dysgrafik s radostí popisovat sešity svými romány, dyslektik číst jednu knihu za druhou a dysortografik kontrolovat, jestli někde nenapsal něco špatně, asi se načekáte. A nešťastník s poruchou pozornosti se nedostane v počítání moc daleko, protože si v zadání nevšimne, že má čísla vynásobit, ale místo toho je třeba sečte. Myslím si, že je to podobné jako doufat, že beznohý bude dělat všechno pro to, aby vyhrál maraton. Ano, jsou i tací, ale většina beznohých maraton neběhá. 

Protože ale současná společnost funguje z velké části na základě získávání informací pomocí čtení a stále ještě si předává dost informací ve formě psaného textu, bojím se dítě nechat sedět na pomyslném kolečkovém křesle a nutím je běhat (tj. číst, psát a počítat, i když mu to jde hůř a pomaleji než ostatním). Vítěz maratonu (písmomalíř nebo korektor) z něj asi nebude, ale určitě si zvládne samo nakoupit v obchodě, do kterého vedou schody (tj. přečíst si bez problémů knihu, čitelně psát nebo počítat s minimem chyb).

Kromě toho tu existuje i fenomén zvaný státní přijímací zkoušky na střední školy. Velké množství dětí věnuje (více či méně dobrovolně) spoustu svého volného času přípravě právě na tyto zkoušky, někteří rodiče platí dětem kurzy, jiní doučování. Pokud se rozhodnu, že ponechám "přijímačkové předměty" výhradně na zájmu a nezájmu našeho dys-dítěte, může se stát, že mu tím do budoucna dost ztížím přípravu. Na rozdíl od "normálních" samořízeně vzdělávaných dětí totiž bude potřebovat daleko víc touhy a motivace, protože bude muset překonat nejen nástrahy Cermatu, ale i daleko obtížnější nástrahy dys-poruch. 

Plně sebeřízené vzdělávání prostě není pro každého rodiče (a možná ani pro každé dítě). A nejsem první, kdo o tom píše.