středa 29. července 2020

A zase ta Alice

Naše děti na začátku prázdnin objevily skorodětský blokový programovací jazyk Alice 3. Skorodětský? Ano - podle autorů programu je určený pro děti od druhého stupně až po univerzitní studenty. V češtině o Alici psal už před lety Zbyšek Vít v článku Alice - další nástroj na výuku programování. Protože nechci opakovat už napsané, popíšu naše vlastní zkušenosti - neboli jak se k tomu stavěli dva čerství absolventi čtvrté třídy základní školy.
1. Předně - Alice umožňuje pracovat s 3D objekty. V porovnání se Scratchem a mBlockem je to změna. Pokud chcete, aby se ve Scratchi nebo mBlocku postava otočila bokem nebo zády, musíte si ji sami namalovat. Nebo se budete muset smířit s tím, že bude postava couvat nebo chodit bokem. U nás to bylo obrovské plus pro Alici.
2. Na rozdíl od Scratche a mBlocku chybí Alici česká lokalizace. Čekala jsem, že to bude nepřekonatelný problém, protože znalosti angličtiny na úrovni čtvrté třídy nejsou nikterak ohromující. Ale byla jsem překvapená, že to tak není. Slovní zásoba je v Alici hodně omezená - move, turn, point at, say, think, do together, count... Horší už je, když chcete, aby se vaše postava hýbala, potom musíte znát anglické názvy spousty kloubů. Takže děti si ke kolenům, ramenům a loktům postupně přidávají znalosti toho, jak se řekne kyčel nebo třeba zápěstí. Ze začátku pořád psaly názvy kloubů do Google Translatoru, teď už si jich řadu pamatují. Takže u nás angličtina nepředstavovala problém.

Programování a robotika

Přemýšlím, jak se naše děti dostaly k programování a ke stavění robotů.Všechno začalo už v předškolkovém věku. Ano, čtete správně - v době, kdy jim ještě nebyly ani tři roky. A protože je každé z našich dvou dětí úplně jiné, i jejich začátky byly jiné. 
Dcera má ráda příběhy, miluje je od té doby, kdy se naučila mluvit. Příběhy ráda poslouchala, ráda si prohlížela obrázkové knížky s příběhy, příběhy si sama vymýšlela a povídala je všem lidem okolo. Příběhy chtěla mít i nějak zaznamenané, takže mi je diktovala a já jsem jí je zapisovala a opakovaně četla. Příběhy si také hrála s panenkami a poníky, když jsem jí občas půjčila mobil, tak si jednotlivé scény fotila. Čirou náhodou jsem jednoho dne objevila ScratchJr. Je to skvělá aplikace, kde se děti mohou naučit základům programování. Ale o to tehdy vlastně ani nešlo - v té aplikaci mohou vytvářet příběhy. Prostě přijde jeden duhový poník za druhým, něco si spolu popovídají, někam jdou, zažijí při tom nějaké dobrodružství a nakonec všechno dobře dopadne. Tak vypadal první příběh, který dcera s mou pomocí ve ScratchJr vytvořila. Její příběh tím pádem dostal naprosto novou dimenzi - stal se z něj vlastně film. Dcera ani nevěděla jak, ale učila se tím základům psaní programů. A protože její příběhy byly celkem složité, nestačilo jí jen to, že postava půjde dva kroky vlevo a potom pět kroků vpravo. Vlastně mi nezbylo nic jiného než prostudovat během pár dnů celou metodiku a všechno jí vysvětlit. Když jsem už měla akorát tak dost studia ScratchJr a řekla jí, ať si to zkusí najít mezi neznámými ikonkami sama, byla z toho akorát nešťastná a experimentovat se jí vůbec nechtělo. Takže jsem nakonec metodiku dočetla až do úplného konce a všechno jí prozradila.

středa 1. července 2020

Ohlédnutí za školním rokem

Tento školní rok se u nás v některých ohledech lišil od všech minulých a v jiných byl takový normální. Úplně normálně jsme se učili matematiku, češtinu, angličtinu...