Články ve vědeckých časopisech a změny v českém školství

Vědecký pracovník (většinou v týmu s několika dalšími vědeckými pracovníky) po dobu mnoha měsíců až několika let zkoumá nějaký problém. Tak dlouho, až přijde na to, jak to je nebo jak to bylo. Potom usedne k počítači a všechno o bádání v této oblasti sepíše. Nejen to, co vyzkoumal, ale i to, co bylo dosud známo, a navíc i to, jak výzkum probíhal a co z výsledků výzkumu vyplývá. Zpravidla samotnou práci i sepisování výsledků konzultuje s dalšími kolegy, kteří všechno podrobí tvrdé kritice, aby se předešlo případným chybám. Sepsané dílo vědecký pracovník odešle k recenznímu řízení do nějakého vědeckého časopisu. Tam si ho nejdříve přečte editor, který, pokud uzná, že dílo za nic nestojí, má právo odepsat našemu vědeckému pracovníkovi, že se dílem v tomto časopise nikdo nebude zabývat, neb stojí za houby. V opačném případě pošle dílo k recenznímu řízení několika odborníkům na téma, o kterém se v díle píše. Protože ti největší světově uznávaní odborníci na příslušné téma nemají vždy čas číst něčí díla, občas nezbyde než poslat dílo nějakému trochu menšímu odborníkovi. Ale i tak je to velmi významný odborník na dané téma, který se ve svém oboru velmi vyzná. A odborníci se snaží najít v díle nesrovnalosti, chyby v postupu, ve vyhodnocení výsledků, doporučit, co by měl náš vědecký pracovník ještě vybádat, aby byly závěry práce jednoznačné... Prostě nenechají na práci niť suchou. Proč? Aby vědci neuveřejňovali zavádějící výsledky, protože na jejich práci navazují další vědci a odborníci, kteří výsledky vědeckého bádání zavádějí do praxe. Občas je výsledkem recenzního řízení odmítnutí díla s tím, že za nic nestojí. I pokud za něco stojí, ve většině případů bude muset náš vědecký pracovník minimálně přepsat závěry díla, protože výsledky lze interpretovat i nějak jinak. A velmi často bude muset ještě dál bádat, aby byli odborníci, kteří dílo recenzovali, spokojení s kvalitou díla. Konečné slovo má ale editor vědeckého časopisu, který může kdykoliv napsat, že recenzent byl proti našemu vědeckému pracovníkovi zaujatý a chce po něm hlouposti. I mezi vědeckými týmy totiž zuří tvrdá konkurenční válka a někteří vědci se neštítí ničeho. Pokud jde všechno dobře - to znamená, že náš vědecký pracovník něco ještě vybádá a přepíše své dílo a recenzenti jsou už se vším spokojení - nastane den D a editor informuje vědeckého pracovníka, že jeho dílo bylo přijato k publikování v odborném časopise a bude tím pádem k dispozici široké komunitě těch, kteří se daným problémem zabývají - ať už teoreticky (neboli vědcům) nebo prakticky (třeba inženýrům, zemědělským odborníkům, ekonomům... ale i ministerským úředníkům nebo učitelům).

Ještě jednou finanční gramotnost

„Více než dvě třetiny účastníků průzkumu však uvedlo, že přístup k finančnímu vzdělávání je právě ze strany školy a rodiny nedostatečný. Navíc očekávají, že se o finanční gramotnost bude starat z velké části také stát reprezentovaný Českou národní bankou či ministerstvem financí i samotné banky,“ uvádí vedoucí projektů finančního vzdělávání České bankovní asociace (ČBA) Helena Brychová.

Tak toto jsem se nedávno dočetla na iDNES. Výsledky průzkumu mě překvapily. Rodičům by se líbilo, kdyby se děti o financích dozvěděly ve škole víc. A pokud finanční vzdělávání nezajistí škola, měl by se o to starat stát a samotné banky. Ale prý se to tak nějak většinou neděje... A když už se nikdo nepostará, měli by se víc starat rodiče. Ale ani ti se nestarají. Asi nevědí jak...

Ale mohli by! Rodiče i školy. Nevím, jak moc se o výuku v oblasti finanční gramotnosti starají jednotlivé školy. Ani netuším, jak se o ni starají rodiče. Ale stát se snaží hodně, banky také, kromě nich i spousta dalších organizací. Jen se to jaksi nedostane do rodin a škol... Asi chybí propagace. Už dávno totiž neplatí, že dobré zboží se chválí samo. Protože finanční gramotnost považuji za důležitý vklad do života, pochválím to "dobré zboží" já.

Počítač, tablet a finanční gramotnost

Jedno z našich dětí se zajímá o finančnictví, a tak není divu, že se rozhodlo vytvořit s druhým dítětem dvoučlenný tým do soutěže Rozpočti si to! 

Nechci se tu ani tak rozepisovat o výuce finanční gramotnosti u dětí, kterou podle mého názoru skvěle zajišťuje právě účast v soutěži Rozpočti si to!, ale spíš o tom, že jsem díky této soutěži měla možnost vidět, jak děti v praxi používají spoustu programů a aplikací, se kterými se skamarádily. A to je přesně to, k čemu by podle mě měla sloužit výuka (nejen) ICT - naučit děti něco užitečného, co mohou v životě využít. Pro někoho to může být třeba vyhledávání na internetu, pro jiného používání textového editoru, další může programovat... nebo všechno dohromady. Nebo něco úplně jiného.

Tvoříme knihy

Nevím, jestli nepíšu o něčem, co už všichni znají a používají. Totiž o aplikaci Book Creator. Ale říkám si, že i kdyby tento článeček byl užitečný jen jedinému člověku, bude mít smysl. 

Book Creator je nástroj na tvorbu interaktivních knih. A můžete toho v něm dělat opravdu hodně - celkem logicky psát text, ale také vkládat hypertextové odkazy, obrázky, mapy, vlastní i cizí videa, zvuky...