Programování a robotika

Přemýšlím, jak se naše děti dostaly k programování a ke stavění robotů.Všechno začalo už v předškolkovém věku. Ano, čtete správně - v době, kdy jim ještě nebyly ani tři roky. A protože je každé z našich dvou dětí úplně jiné, i jejich začátky byly jiné. 

Dcera má ráda příběhy, miluje je od té doby, kdy se naučila mluvit. Příběhy ráda poslouchala, ráda si prohlížela obrázkové knížky s příběhy, příběhy si sama vymýšlela a povídala je všem lidem okolo. Příběhy chtěla mít i nějak zaznamenané, takže mi je diktovala a já jsem jí je zapisovala a opakovaně četla. Příběhy si také hrála s panenkami a poníky, když jsem jí občas půjčila mobil, tak si jednotlivé scény fotila. Čirou náhodou jsem jednoho dne objevila ScratchJr. Je to skvělá aplikace, kde se děti mohou naučit základům programování. Ale o to tehdy vlastně ani nešlo - v té aplikaci mohou vytvářet příběhy. Prostě přijde jeden duhový poník za druhým, něco si spolu popovídají, někam jdou, zažijí při tom nějaké dobrodružství a nakonec všechno dobře dopadne. Tak vypadal první příběh, který dcera s mou pomocí ve ScratchJr vytvořila. Její příběh tím pádem dostal naprosto novou dimenzi - stal se z něj vlastně film. Dcera ani nevěděla jak, ale učila se tím základům psaní programů. A protože její příběhy byly celkem složité, nestačilo jí jen to, že postava půjde dva kroky vlevo a potom pět kroků vpravo. Vlastně mi nezbylo nic jiného než prostudovat během pár dnů celou metodiku a všechno jí vysvětlit. Když jsem už měla akorát tak dost studia ScratchJr a řekla jí, ať si to zkusí najít mezi neznámými ikonkami sama, byla z toho akorát nešťastná a experimentovat se jí vůbec nechtělo. Takže jsem nakonec metodiku dočetla až do úplného konce a všechno jí prozradila.

Oproti dceři syn miluje techniku. Jako předškolkáček se zamiloval do stavebnic LEGO. Stavěl policejní stanice, hasičská auta i domečky. První stavebnici dostal krátce po druhých narozeninách. Tehdy jen hledal kostičky a dospělí stavěli. Celkem rychle ale zvládl stavět sám podle návodu. Už tehdy bylo jasné, že z něj roste malý technik. Když dcera začala vytvářet příběhy ve ScratchJr, i jemu se aplikace zalíbila a začal vytvářet vlastní programy. Ani jeden z nich ale nebyl pravý příběh. Pamatuji se třeba na jabloň, která na jaře vykvetla, potom měla zelená jablíčka, ta zčervenala, opadala ze stromu a nakonec přišla zima. Ale v jednom se syn choval stejně jako dcera - samostatné objevování toho, k čemu slouží jednotlivé bloky programu, mu bylo proti mysli.

Když bylo dětem necelých šest let, koupili jsme jim LEGO WeDo - to je takové neobvyklé LEGO, které obsahuje kromě kostek i technické díly, motor, dva senzory a programovatelnou ovládací jednotku. Dceřiny příběhy tím dostaly 3D podobu, synova autíčka sama jezdila a jeřáby samy zvedaly náklady. A zase jsem se dostala do podobné situace jako v případě ScratchJr - po nocích jsem studovala metodiky - nejen jak programovat, ale také jak stavět jednoduché mechanismy. Přiznám se, že základy technického vzdělání ze základní a střední školy už dávno z mé hlavy zmizely a já jsem četla a četla a četla - jak je to s převody, vačkami, táhly... a jak to všechno postavit ze stavebnice LEGO. Děti nebyly prostě schopné (nebo ochotné?) samy vymýšlet jednotlivé mechanismy. Ale když se něco dozvěděly, tvořivě poznatky okamžitě využívaly.

Časem dětem přestalo LEGO WeDo i ScratchJr stačit. Už uměly trochu číst, takže jsem jednoho dne dceru (která měla ke čtení menší odpor než syn) posadila před monitor, nastavila velikost písma asi na 300% a spustila Scratch. A ihned jsem zjistila, že s programem ScratchJr to má společnou akorát tak postavu kocoura. A děti zase odmítaly přicházet na všechno samy. I zasedla jsem opět k literatuře a četla a četla. A říkala dětem, co se jak programuje. To se stalo někdy v pololetí první třídy. O půl roku později už z nich byli zdatní programátoři - začátečníci. Syn si programoval hry, dcera příběhy. I v robotice jsme postoupili o kousek dál - děti dostaly k narozeninám LEGO Mindstorms, což je vlastně sofistikovanější bráška stavebnice LEGO WeDo. Podle návodu vesele stavěly roboty a byly nadšené. Ale samostatná tvorba robotů a jejich programování nějak vázla. Zase po mě děti požadovaly informace, jak stavět a jak programovat. Ale tentokrát jsem to pojala jinak - koupila jsem obrázkové knihy Yoshihita Isogawy plné návodů na nejrůznější mechanismy z LEGO Technic a Mindstorms. A taky knihu od Eun Jung Park Stavíme a programujeme roboty. Děti už umí číst, takže si všechno můžou v knihách najít. Hmm... hlavně s tou knihou Stavíme a programujeme roboty to nebyl úplně nejchytřejší nápad. Má moc malá písmenka. Syna to neodradilo a vlastně se na této knize naučil pořádně číst. Dceru to odradilo. Takže ze syna vyrostl po půl roce zdatný stavitel a programátor robotů LEGO Mindstorms, z dcery ne. I došla jsem k tomu, že mi opět nezbude nic jiného než už poněkolikáté vzít do ruky knihu, sama ji nastudovat a předat informace dál. Tentokrát ale už jen jednomu dítěti. Krok zpět k tomu, abych dítě něco učila já místo toho, aby se učilo samo, přinesl ovoce - postaví si, co chce, a naprogramovat to také umí.

Kromě LEGa jsme si doma hráli i s Ozoboty. Začali jsme s OzoBlockly Games, které  nemají bloky v češtině. V tu chvíli se karty obrátily - dcera se bez bázně vrhla do programování, protože anglicky uměla lépe než syn. A synovi jsem vysvětlovala, co znamenají jednotlivé bloky. Touha po programování prostě tehdy nebyla dost veliká na to, aby překonala odpor k angličtině. Později jsme měli jednoho Ozobota půjčeného,  vesele načítal ozokódy, dokonce jsme se naučili je programovat i v Blockly. Ano, my všichni - to byla ještě doba, kdy jsem zvládala s dětmi držet krok.

O něco později se k nám přistěhoval robůtek mBot. Má celkem bohatě vybavenou základní desku a k tomu ještě několik senzorů a stavební díly, které připomínají stavebnici Merkur. Programuje se v prostředí mBlock, které připomíná Scratch. A kromě robotů si v něm můžete programovat i hry nebo příběhy, stejně jako ve Scratchi. Syn se do stavění i programování robota doslova zamiloval. Protože v té době neměl mBlock českou lokalizaci, čekala jsem, že budu muset všechny bloky syna naučit stejně jako u Ozoblockly Games. Ale všechno dopadlo jinak. Protože příkazy byly většinou stejné jako v Ozoblockly Games, nemusela jsem ho učit vůbec nic. 
A tím se pomalu dostávám do současnosti. Děti objevily blokový programovací jazyk Alice 3 a já jsem si myslela, že pokud se mi nepodaří najít návod v češtině psaný tak, aby byl zvládnutelný pro dva čerstvé absolventy čtvrté třídy, zase mě čekají noci nad návody, jak v Alici programovat. Jenže tentokrát bylo všechno jinak. S dětmi jsem se podívala na několik úvodních videotutoriálů (v angličtině) a zbytek už zvládly samy. A protože netrávím ani náhodou tolik času s Alicí jako děti, už je nejspíš nikdy nedoženu.