Prázdninový den

Virtuální digicentrum pořádá letos už podruhé akci nazvanou iPrázdniny s učiteli. Celou polovinu prázdnin jsem přemýšlela, jestli se této akce můžu účastnit, když nejsem učitelka. Nakonec jsem došla k tomu, že to zkusím - takže tady máte moji inspiraci na téma Prázdninový den.

Den mi začal tak nějak podobně, jak ho už kdysi popisoval Karel Jaromír Erben ve Vodníkovi:

A zase ta Alice

Naše děti na začátku prázdnin objevily skorodětský blokový programovací jazyk Alice 3. Skorodětský? Ano - podle autorů programu je určený pro děti od druhého stupně až po univerzitní studenty. V češtině o Alici psal už před lety Zbyšek Vít v článku Alice - další nástroj na výuku programování. Protože nechci opakovat už napsané, popíšu naše vlastní zkušenosti - neboli jak se k tomu stavěli dva čerství absolventi čtvrté třídy základní školy.

1. Předně - Alice umožňuje pracovat s 3D objekty. V porovnání se Scratchem a mBlockem je to změna. Pokud chcete, aby se ve Scratchi nebo mBlocku postava otočila bokem nebo zády, musíte si ji sami namalovat. Nebo se budete muset smířit s tím, že bude postava couvat nebo chodit bokem. U nás to bylo obrovské plus pro Alici.

2. Na rozdíl od Scratche a mBlocku chybí Alici česká lokalizace. Čekala jsem, že to bude nepřekonatelný problém, protože znalosti angličtiny na úrovni čtvrté třídy nejsou nikterak ohromující. Ale byla jsem překvapená, že to tak není. Slovní zásoba je v Alici hodně omezená - move, turn, point at, say, think, do together, count... Horší už je, když chcete, aby se vaše postava hýbala, potom musíte znát anglické názvy spousty kloubů. Takže děti si ke kolenům, ramenům a loktům postupně přidávají znalosti toho, jak se řekne kyčel nebo třeba zápěstí. Ze začátku pořád psaly názvy kloubů do Google Translatoru, teď už si jich řadu pamatují. Takže u nás angličtina nepředstavovala problém.

Programování a robotika

Přemýšlím, jak se naše děti dostaly k programování a ke stavění robotů.Všechno začalo už v předškolkovém věku. Ano, čtete správně - v době, kdy jim ještě nebyly ani tři roky. A protože je každé z našich dvou dětí úplně jiné, i jejich začátky byly jiné. 

Dcera má ráda příběhy, miluje je od té doby, kdy se naučila mluvit. Příběhy ráda poslouchala, ráda si prohlížela obrázkové knížky s příběhy, příběhy si sama vymýšlela a povídala je všem lidem okolo. Příběhy chtěla mít i nějak zaznamenané, takže mi je diktovala a já jsem jí je zapisovala a opakovaně četla. Příběhy si také hrála s panenkami a poníky, když jsem jí občas půjčila mobil, tak si jednotlivé scény fotila. Čirou náhodou jsem jednoho dne objevila ScratchJr. Je to skvělá aplikace, kde se děti mohou naučit základům programování. Ale o to tehdy vlastně ani nešlo - v té aplikaci mohou vytvářet příběhy. Prostě přijde jeden duhový poník za druhým, něco si spolu popovídají, někam jdou, zažijí při tom nějaké dobrodružství a nakonec všechno dobře dopadne. Tak vypadal první příběh, který dcera s mou pomocí ve ScratchJr vytvořila. Její příběh tím pádem dostal naprosto novou dimenzi - stal se z něj vlastně film. Dcera ani nevěděla jak, ale učila se tím základům psaní programů. A protože její příběhy byly celkem složité, nestačilo jí jen to, že postava půjde dva kroky vlevo a potom pět kroků vpravo. Vlastně mi nezbylo nic jiného než prostudovat během pár dnů celou metodiku a všechno jí vysvětlit. Když jsem už měla akorát tak dost studia ScratchJr a řekla jí, ať si to zkusí najít mezi neznámými ikonkami sama, byla z toho akorát nešťastná a experimentovat se jí vůbec nechtělo. Takže jsem nakonec metodiku dočetla až do úplného konce a všechno jí prozradila.

Ohlédnutí za školním rokem

Tento školní rok se u nás v některých ohledech lišil od všech minulých a v jiných byl takový normální. Úplně normálně jsme se učili matematiku, češtinu, angličtinu... 

Články ve vědeckých časopisech a změny v českém školství

Vědecký pracovník (většinou v týmu s několika dalšími vědeckými pracovníky) po dobu mnoha měsíců až několika let zkoumá nějaký problém. Tak dlouho, až přijde na to, jak to je nebo jak to bylo. Potom usedne k počítači a všechno o bádání v této oblasti sepíše. Nejen to, co vyzkoumal, ale i to, co bylo dosud známo, a navíc i to, jak výzkum probíhal a co z výsledků výzkumu vyplývá. Zpravidla samotnou práci i sepisování výsledků konzultuje s dalšími kolegy, kteří všechno podrobí tvrdé kritice, aby se předešlo případným chybám. Sepsané dílo vědecký pracovník odešle k recenznímu řízení do nějakého vědeckého časopisu. Tam si ho nejdříve přečte editor, který, pokud uzná, že dílo za nic nestojí, má právo odepsat našemu vědeckému pracovníkovi, že se dílem v tomto časopise nikdo nebude zabývat, neb stojí za houby. V opačném případě pošle dílo k recenznímu řízení několika odborníkům na téma, o kterém se v díle píše. Protože ti největší světově uznávaní odborníci na příslušné téma nemají vždy čas číst něčí díla, občas nezbyde než poslat dílo nějakému trochu menšímu odborníkovi. Ale i tak je to velmi významný odborník na dané téma, který se ve svém oboru velmi vyzná. A odborníci se snaží najít v díle nesrovnalosti, chyby v postupu, ve vyhodnocení výsledků, doporučit, co by měl náš vědecký pracovník ještě vybádat, aby byly závěry práce jednoznačné... Prostě nenechají na práci niť suchou. Proč? Aby vědci neuveřejňovali zavádějící výsledky, protože na jejich práci navazují další vědci a odborníci, kteří výsledky vědeckého bádání zavádějí do praxe. Občas je výsledkem recenzního řízení odmítnutí díla s tím, že za nic nestojí. I pokud za něco stojí, ve většině případů bude muset náš vědecký pracovník minimálně přepsat závěry díla, protože výsledky lze interpretovat i nějak jinak. A velmi často bude muset ještě dál bádat, aby byli odborníci, kteří dílo recenzovali, spokojení s kvalitou díla. Konečné slovo má ale editor vědeckého časopisu, který může kdykoliv napsat, že recenzent byl proti našemu vědeckému pracovníkovi zaujatý a chce po něm hlouposti. I mezi vědeckými týmy totiž zuří tvrdá konkurenční válka a někteří vědci se neštítí ničeho. Pokud jde všechno dobře - to znamená, že náš vědecký pracovník něco ještě vybádá a přepíše své dílo a recenzenti jsou už se vším spokojení - nastane den D a editor informuje vědeckého pracovníka, že jeho dílo bylo přijato k publikování v odborném časopise a bude tím pádem k dispozici široké komunitě těch, kteří se daným problémem zabývají - ať už teoreticky (neboli vědcům) nebo prakticky (třeba inženýrům, zemědělským odborníkům, ekonomům... ale i ministerským úředníkům nebo učitelům).

Ještě jednou finanční gramotnost

„Více než dvě třetiny účastníků průzkumu však uvedlo, že přístup k finančnímu vzdělávání je právě ze strany školy a rodiny nedostatečný. Navíc očekávají, že se o finanční gramotnost bude starat z velké části také stát reprezentovaný Českou národní bankou či ministerstvem financí i samotné banky,“ uvádí vedoucí projektů finančního vzdělávání České bankovní asociace (ČBA) Helena Brychová.

Tak toto jsem se nedávno dočetla na iDNES. Výsledky průzkumu mě překvapily. Rodičům by se líbilo, kdyby se děti o financích dozvěděly ve škole víc. A pokud finanční vzdělávání nezajistí škola, měl by se o to starat stát a samotné banky. Ale prý se to tak nějak většinou neděje... A když už se nikdo nepostará, měli by se víc starat rodiče. Ale ani ti se nestarají. Asi nevědí jak...

Ale mohli by! Rodiče i školy. Nevím, jak moc se o výuku v oblasti finanční gramotnosti starají jednotlivé školy. Ani netuším, jak se o ni starají rodiče. Ale stát se snaží hodně, banky také, kromě nich i spousta dalších organizací. Jen se to jaksi nedostane do rodin a škol... Asi chybí propagace. Už dávno totiž neplatí, že dobré zboží se chválí samo. Protože finanční gramotnost považuji za důležitý vklad do života, pochválím to "dobré zboží" já.

Počítač, tablet a finanční gramotnost

Jedno z našich dětí se zajímá o finančnictví, a tak není divu, že se rozhodlo vytvořit s druhým dítětem dvoučlenný tým do soutěže Rozpočti si to! 

Nechci se tu ani tak rozepisovat o výuce finanční gramotnosti u dětí, kterou podle mého názoru skvěle zajišťuje právě účast v soutěži Rozpočti si to!, ale spíš o tom, že jsem díky této soutěži měla možnost vidět, jak děti v praxi používají spoustu programů a aplikací, se kterými se skamarádily. A to je přesně to, k čemu by podle mě měla sloužit výuka (nejen) ICT - naučit děti něco užitečného, co mohou v životě využít. Pro někoho to může být třeba vyhledávání na internetu, pro jiného používání textového editoru, další může programovat... nebo všechno dohromady. Nebo něco úplně jiného.