Články ve vědeckých časopisech a změny v českém školství

Vědecký pracovník (většinou v týmu s několika dalšími vědeckými pracovníky) po dobu mnoha měsíců až několika let zkoumá nějaký problém. Tak dlouho, až přijde na to, jak to je nebo jak to bylo. Potom usedne k počítači a všechno o bádání v této oblasti sepíše. Nejen to, co vyzkoumal, ale i to, co bylo dosud známo, a navíc i to, jak výzkum probíhal a co z výsledků výzkumu vyplývá. Zpravidla samotnou práci i sepisování výsledků konzultuje s dalšími kolegy, kteří všechno podrobí tvrdé kritice, aby se předešlo případným chybám. Sepsané dílo vědecký pracovník odešle k recenznímu řízení do nějakého vědeckého časopisu. Tam si ho nejdříve přečte editor, který, pokud uzná, že dílo za nic nestojí, má právo odepsat našemu vědeckému pracovníkovi, že se dílem v tomto časopise nikdo nebude zabývat, neb stojí za houby. V opačném případě pošle dílo k recenznímu řízení několika odborníkům na téma, o kterém se v díle píše. Protože ti největší světově uznávaní odborníci na příslušné téma nemají vždy čas číst něčí díla, občas nezbyde než poslat dílo nějakému trochu menšímu odborníkovi. Ale i tak je to velmi významný odborník na dané téma, který se ve svém oboru velmi vyzná. A odborníci se snaží najít v díle nesrovnalosti, chyby v postupu, ve vyhodnocení výsledků, doporučit, co by měl náš vědecký pracovník ještě vybádat, aby byly závěry práce jednoznačné... Prostě nenechají na práci niť suchou. Proč? Aby vědci neuveřejňovali zavádějící výsledky, protože na jejich práci navazují další vědci a odborníci, kteří výsledky vědeckého bádání zavádějí do praxe. Občas je výsledkem recenzního řízení odmítnutí díla s tím, že za nic nestojí. I pokud za něco stojí, ve většině případů bude muset náš vědecký pracovník minimálně přepsat závěry díla, protože výsledky lze interpretovat i nějak jinak. A velmi často bude muset ještě dál bádat, aby byli odborníci, kteří dílo recenzovali, spokojení s kvalitou díla. Konečné slovo má ale editor vědeckého časopisu, který může kdykoliv napsat, že recenzent byl proti našemu vědeckému pracovníkovi zaujatý a chce po něm hlouposti. I mezi vědeckými týmy totiž zuří tvrdá konkurenční válka a někteří vědci se neštítí ničeho. Pokud jde všechno dobře - to znamená, že náš vědecký pracovník něco ještě vybádá a přepíše své dílo a recenzenti jsou už se vším spokojení - nastane den D a editor informuje vědeckého pracovníka, že jeho dílo bylo přijato k publikování v odborném časopise a bude tím pádem k dispozici široké komunitě těch, kteří se daným problémem zabývají - ať už teoreticky (neboli vědcům) nebo prakticky (třeba inženýrům, zemědělským odborníkům, ekonomům... ale i ministerským úředníkům nebo učitelům).

Ještě jednou finanční gramotnost

„Více než dvě třetiny účastníků průzkumu však uvedlo, že přístup k finančnímu vzdělávání je právě ze strany školy a rodiny nedostatečný. Navíc očekávají, že se o finanční gramotnost bude starat z velké části také stát reprezentovaný Českou národní bankou či ministerstvem financí i samotné banky,“ uvádí vedoucí projektů finančního vzdělávání České bankovní asociace (ČBA) Helena Brychová.

Tak toto jsem se nedávno dočetla na iDNES. Výsledky průzkumu mě překvapily. Rodičům by se líbilo, kdyby se děti o financích dozvěděly ve škole víc. A pokud finanční vzdělávání nezajistí škola, měl by se o to starat stát a samotné banky. Ale prý se to tak nějak většinou neděje... A když už se nikdo nepostará, měli by se víc starat rodiče. Ale ani ti se nestarají. Asi nevědí jak...

Ale mohli by! Rodiče i školy. Nevím, jak moc se o výuku v oblasti finanční gramotnosti starají jednotlivé školy. Ani netuším, jak se o ni starají rodiče. Ale stát se snaží hodně, banky také, kromě nich i spousta dalších organizací. Jen se to jaksi nedostane do rodin a škol... Asi chybí propagace. Už dávno totiž neplatí, že dobré zboží se chválí samo. Protože finanční gramotnost považuji za důležitý vklad do života, pochválím to "dobré zboží" já.

Počítač, tablet a finanční gramotnost

Jedno z našich dětí se zajímá o finančnictví, a tak není divu, že se rozhodlo vytvořit s druhým dítětem dvoučlenný tým do soutěže Rozpočti si to! 

Nechci se tu ani tak rozepisovat o výuce finanční gramotnosti u dětí, kterou podle mého názoru skvěle zajišťuje právě účast v soutěži Rozpočti si to!, ale spíš o tom, že jsem díky této soutěži měla možnost vidět, jak děti v praxi používají spoustu programů a aplikací, se kterými se skamarádily. A to je přesně to, k čemu by podle mě měla sloužit výuka (nejen) ICT - naučit děti něco užitečného, co mohou v životě využít. Pro někoho to může být třeba vyhledávání na internetu, pro jiného používání textového editoru, další může programovat... nebo všechno dohromady. Nebo něco úplně jiného.

Tvoříme knihy

Nevím, jestli nepíšu o něčem, co už všichni znají a používají. Totiž o aplikaci Book Creator. Ale říkám si, že i kdyby tento článeček byl užitečný jen jedinému člověku, bude mít smysl. 

Book Creator je nástroj na tvorbu interaktivních knih. A můžete toho v něm dělat opravdu hodně - celkem logicky psát text, ale také vkládat hypertextové odkazy, obrázky, mapy, vlastní i cizí videa, zvuky...

A zase jsme animovali - tentokrát písek

Písek je skvělá hračka pro malé děti. Ale nejen to. Pokud máte kromě písku také fotoaparát a vhodný software, může se vám přihodit, že získáte filmového Oskara. Právě to se stalo Co Hoedemanovi s krátkým filmem Hrad z písku.

Déčko je televizní kanál pro děti. Ale nejen to. Pokud máte kromě televize a dětí také hromádku písku, tablet a vhodný software, může se vám přihodit, že vznikne krátký film. Právě to se stalo u nás doma.

Pro jistotu začnu pěkně od začátku... Na Déčku běží seriál Animační školička, který (nejen) dětem přibližuje, jak vzniká animovaný film. Protože je každý díl také spojený s jedním kolem animační soutěže pro děti, rozhodli se naši čtvrťáci, že se soutěže zúčastní. Tím spíše, že s tvorbou vlastních animovaných filmů už nějaké zkušenosti mají.

Jak zrají plody učení

Všichni domácí školáci musí být minimálně jednou za pololetí přezkoušení. Částí přezkoušení tak, jak ho provádí "naše" metodička pro domácí vzdělávání, je pohovor nad portfoliem. Při něm mají děti nějak předvést, co všechno za uplynulé pololetí dělaly, co se jim povedlo, co se naučily. Někdo ukáže vyplněné pracovní sešity, sešit popsaný diktáty, spousty spočítaných příkladů, nějaké výkresy, pár rukodělných výrobků, zazpívá písničky. Prostě to pojme tak nějak klasicky, školně. Někdo jiný třeba donese vlastnoručně vyrobenou knihu o České republice - takže je z toho jasné, že se při tom musel hodně o České republice dozvědět, určitě mu z toho i něco zůstalo v hlavě a navíc se musel naučit vyhledávat informace, třídit je, přepisovat (buď rukou nebo na počítači), pokud je dílo ilustrované, tak to znamená, že i něco maloval, některé děti (ano, i takové existují) jsou dokonce schopné knihu svázat a vyrobit jí desky. A vadí, že dítě nemá vyplněnou ani jednu stránku v pracovním sešitě o České republice? Tvorbou obsahu knihy si nejspíš zapamatovalo víc informací než vyplněním pracovního sešitu. A jako bonus si procvičilo pravopis, získávání a třídění informací, možná přišlo ke slovu nějaké to výtvarno nebo pracovno. Samozřejmě, obsah může být kompletně okopírovaný z Wikipedie. Ale pokud si zkoušející pár vět přečte, určitě to odhalí.

Každé dítě je jiné. Programátor nejspíš nebude psát literární díla, sportovce možná nezaujme malování, spisovatel asi nebude chtít počítat. Ale programátor může naprogramovat test, kterým je možné zkoušet znalosti literatury, sportovec třeba namaluje návrhy medailí, spisovatel napíše příběh o tom, jak si čísla hrála na násobení. Přiznám se, že naše děti s takovými nápady většinou samy nepřicházejí, ale pokud jim je dodám zvenčí, relativně často se jich chytnou. A když mi nápady dojdou, vezmeme do ruky i ten pracovní sešit.

Metaverse - proč mi o tom nikdo neřekl?

Při hledání aplikace, která by nahradila HP Reveal (kdo ji má na svém mobilním zařízení, může ji používat, ostatní ale už mají smůlu), jsem narazila na aplikaci Metaverse, která nám doslova rozvrátila chod domácnosti. Dítko se okamžitě vrhlo do výroby vlastního gamebletu (naše vlastní nové slovo označující tabletovou obdobu gamebooku, pokud si ovšem dílo spustíte na telefonu, bude to asi gamephone) s rozšířenou realitou a bylo tak zaneprázdněné, že nechtělo jíst ani spát. A já se mu ani nedivím. Když mě dítko pustilo k počítači, taky jsem si něco vyrobila. A pořád jen přemýšlím, jak je možné, že jsem se o té skvělé aplikaci nedozvěděla už dřív? 

   

Ale vrátím se zpátky na začátek. Metaverse je aplicace, která slouží ke spouštění vlastnoručně vyrobených her, knížek, testů, únikových her, geocachingu a spoustě dalších věcí. Nebo dokonce k mixování toho všeho dohromady. A navíc můžete hojně používat rozšířenou nebo virtuální realitu. Existuje jak pro Android, tak pro iOS. Avšak aplikace sama o sobě nám asi stačit nebude, protože bychom si rádi vytvořili vlastní obsah. Takže se musíme zaregistrovat do Metaverse studia.