Dcera navštěvuje základní uměleckou školu. A protože každá - i základní umělecká - škola v době koronaviru učí a jede dál, dostala domácí úkol - nějak zrealizovat a natočit pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Dokonce i scénář dostali. Navíc s možností si ho libovolně pozměnit, použít jiný nebo vymyslet vlastní.
Tak dobrá - začneme. Co kdybychom použili nabízený scénář? Fajn, kolik tam hraje osob? Osm. A jeden další to musí točit. Hmmm, tak devět nás v jedné domácnosti nebydlí. Co s tím? Snížit počet osob - jako nepodkročitelné minimum se ukazují tři osoby plus kameraman. Ale ani tolik se nás momentálně doma nenachází. Že by divadlo jednoho herce (teda spíš herečky)? Zjišťujeme, že náš byt je na to příliš malý. Nemáme dostatečný odstup od herečky, abychom mohli zachytit všechny její kreace. A navíc máme v mobilu slabý mikrofon, takže občas není herečka slyšet. Natáčení v exteriéru (to znamená v lese nebo na louce), kde bychom měli od herečky větší odstup, by tudíž vyústilo v němý film. Opakovaně zkoušíme divadlo jedné herečky s tím, že to nějak půjde. Ne, nepůjde. Co s tím? Už jsme s tím strávili celkem dost času a kromě toho, že víme, jak ne, nemá dcera nic. Termín odevzdání se blíží. Tři dny před odevzdáním přichází nápad. Spíš Nápad s velkým N. Nebo dokonce NÁPAD. Nikde v zadání není totiž psáno, že v tom představení musí hrát lidé. Co kdyby se herečka změnila na programátorku, naprogramovala všechno ve Scratchi, následně by se přeměnila na dabérku a postavy namluvila? Ne, desetiletá herečka odmítá s tím, že to umí každý a že by byla za blbce. Ale animovat snad každý neumí? No to ne, připouští herečka a přeměňuje se během vteřiny na scénáristku, režisérku, animátorku, dabérku a zvukařku animovaného filmu.
Nějaké animované filmy už naše děti tvořily, takže pár zkušeností s tím mají. Pár (a to doslova) animovaných filmů umístily kvůli soutěži Zlaté dítě dokonce i na Youtube. Konkrétních návodů, jak vyrobit animovaný film, najdete na internetu spoustu. Za opravdu cenné považuji praktické poznatky z reálné výuky na školách. V současné době je sdílí celá řada učitelů - například Růžena Pekařová popsala své zkušenosti na Metodickém portálu RVP, Slávek Hora a Petra Boháčková se animaci věnovali několikrát na blogu Dejte mi pevný bod a pohnu i českým školstvím, Libor Klubal psal opakovaně o animaci na portálu Moderní výuka...
Desetiletá scénáristka společně se mnou provedla výběr metody animace. Nakonec vyhrála animace objektů - konkrétně hraček. Při následném castingu vybrala představitele hlavních rolí (vedlejší role se ve filmu vyskytovat nebudou) a hurá na scénář. Každou scénu je potřeba si (hodně zhruba) nakreslit, vyznačit i směry pohybu postav a zapsat si, co bude která postava říkat.
Potom začalo vlastní focení snímků. Aby byl pohyb ve filmu plynulý, je jich potřeba 25 do vteřiny. Na čtyřminutový filmeček by to činilo šest tisíc fotek. Protože ale nejsme profesionálové, spokojili jsme se přibližně s šestinovým počtem snímků. Existuje řada aplikací, které zjednodušují tvorbu animovaných filmů. My používáme Stop Motion Studio (pro Android, pro iOS), někdy fotíme i jen tak bez pomoci aplikací. Tentokrát dcera aplikaci použít nechtěla, protože měla v úmyslu nafocené obrázky upravovat v grafickém editoru. Vlastní focení byla časově náročná práce, už jen nafotit tisíc fotek zabere nějaký ten čas. A když k tomu ještě musíte před každou fotkou pohnout s malou hračkou o méně než milimetr, je to samozřejmě ještě pomalejší. Kromě toho je potřeba stále kontrolovat, aby pestrobarevná postava nestála před pestrým pozadím a nezanikala v něm, aby se postavy nevhodně nepřekrývaly, aby nevrhaly stíny tam, kde by se to nehodilo... I když jsme pracovaly ve dvou (ano, dvě osoby ženského pohlaví - jedna hýbala s hračkami a druhá fotila), trvalo nám focení přibližně dvanáct hodin. Některé snímky se už při focení ukázaly jako nepoužitelné, občas se zjistilo, že postava stojí před pozadím, na kterém zaniká a je potřeba znovu vyfotit i několik desítek fotek. Některé fotky se ukázaly jako neostré až při prohlížení v počítači. Takže vytvoření jedné fotografie skutečně použité na výrobu filmu nám v průměru zabralo skoro padesát vteřin.
Následovala postprodukce. Z fotografií dcera vyrobila film pomocí Windows Movie Makeru, který je součástí operačního systému Windows. Program umožňuje nastavit dobu, po kterou se bude ukazovat příslušný snímek, přidat zvuk, titulky, hudbu, nejrůznější efekty, exportovat film v různém stupni rozlišení a poměrech stran... Některé fotografie dcera upravila v grafickém programu Gimp a až takto upravené je vložila do filmu, nahrála vlastní dabing postav, vytvořila titulky a vložila do nich hudbu s volnými autorskými právy ze serveru https://www.bensound.com/. Nakonec exportovala vytvořený film jako širokoúhlý (až v tu chvíli si uvědomila, že fotky v tabletu fotila s klasickým poměrem stran; chybami se člověk učí a příště už si na to dá pozor) a já jsem ho vložila na Youtube. Doufám, že se dílo bude panu učiteli líbit, i když je z dcery slyšet pouze zvuk.
Díky za inspiraci, rád sdílím.
OdpovědětVymazat