V říjnu jsem lektorovala jeden online kurz programování pro děti. Nebyl zvláštní vybraným programovacím jazykem (ve Scratchi se učí prpogramovat spousta dětí), počtem přihlášených dětí (na online kurzy programování, které lektoruji, se běžně hlásí kolem třiceti dětí a ani tato akce z průměru nevybočovala), počtem lektorek (online kurzy programování mají v Mateřském a rodinném centru KuřiMaTa běžně na starosti tři lektorky - jedna odpovídá v chatu a funguje jako záloha pro případ problémů, dvě se střídají při výuce programování), zapojením do programu Meet and Code (to už je taková tradice našeho mateřského centra) ani poměrem chlapců a dívek (na programovací akce se hlásí víc chlapců než dívek, ani tady tomu nebylo jinak). Proč tedy o takové akci chci psát? Protože se lišila snad vším ostatním.
Ani nemám pedagogické vzdělání. Dokonce jsem nikdy na žádné základní škole neučila. Navíc nejsem ani žádná rodičovská aktivistka za školy bez domácích úkolů, bez známkování nebo čehokoliv dalšího. Tak proč vlastně chci psát o učení? A jakým právem? Právem toho, kdo učí. Cože? Ano, čtete dobře. Učím - doma své dítě v domácím vzdělávání. Tuto cestu jsem si nevybrala, zahnal mě do ní osud. Ale to neznamená, že se nebudu snažit učit co nejlépe, jak to jde.