Svět se změnil a my se tomu přizpůsobujeme. Přišla druhá vlna koronaviru (nebo se možná rozvlnila ta první) a s tím přichází řada omezení. Těch, které nám nařídí ministerstvo, hygienické stanice, i těch, které si nařizujeme sami. Už v létě jsme se rozhodly (ano, my maminky z mateřského centra, tudíž píšu v přísudku -y), že kurzy programování pro děti uspořádáme pro jistotu on-line. Shodou okolností ten stejný nápad (pořádat kurzy programování on-line) měli i organizátoři akcí Meet and Code, takže jsme se rozhodly požádat je o finanční podporu na naše akce. Náhoda (nebo naše pedantská příprava akcí) tomu chtěla, že jsme finance opravdu obdržely. Tady by mohla pohádka skončit dobrým koncem, ale není tomu tak... Spíš bych řekla, že se pohádka pomalu začala měnit na horor.
I když normálně nemáme problém nalákat děti na naše naprosto off-line akce, s on-line akcemi to bylo jinak. Zprávy o chystaných akcích, které jsme umístily na internetových stránkách mateřského centra, nepřilákaly skoro nikoho. Ani kámoši Facebook s Instagramem nám moc nepomohli. Poprosily jsme městský úřad, jestli by informace nevyvěsil i na městských internetových stránkách a na Facebooku města - a zase se skoro nikdo další nepřihlásil. Předplatily jsme si výlep letáků, inzerovaly jsme akce ve zdejších školách, vytvořily jsme akcím vlastní internetové stránky a každá z pořádajících maminek měla za úkol je propagovat všude, kde se dá. Po měsíci inzerování na všech možných i nemožných místech se nám povedlo zajistit dostatečný počet dětí na dvě programovací akce.
Před první akcí jsme si natrénovaly, jak ukazovat programování ve Scratchi, v nastavení počítače jsme našly, jak zvětšit ukazatel myši do obří velikosti, aby každý jednoznačně věděl, co na obrazovce ukazujeme, připravily jsme si pár kvízových otázek do Kahootu, vyzkoušely jsme si nanečisto celou akci. Všem účastníkům jsme e-mailem rozeslaly informace, že je opravdu nutné, aby měly děti zřízené účty na Scratchi, Několik málo dní před kurzem jsme to e-mailem opakovaně připomínaly, abychom měly jistotu, že se při kurzu nepodivíme, kolik dětí nic takového nemá. Dva dny před kurzem jsme všem rozeslaly bohatě anotovanou verzi programu, který budeme při kurzu vytvářet, s myšlenkou, že pokud se někdo při kurzu náhodou ztratí, může se podívat do materiálu, který jsme rozeslaly. Aby bylo připojení k internetu v domácnostech lektorek víc než dostatečné, navýšily jsme si rychlost internetu. Večer před prvním kurzem jsme usínaly s tím, že už nás nemůže nic překvapit, protože jsme připravené úplně na všechno.
Že by šťastný konec? Kdepak! Maminka, která měla spustit akci na ZOOMu a sledovat chat, se nečekaně zdržela v práci. Domů doběhla s jazykem na vestě deset minut před začátkem a začala organizovat členy domácnosti, kteří jí slíbili pomoc. V důsledku toho ztratila přehled o čase a zahájila kurz o pět minut dřív, kdy na kurz ještě nebyla přihlášená asi třetina dětí. Tím naprosto vykolejila druhou lektorku, která měla ukazovat programování, neb ta si v té době ještě fénovala vlasy. Jediným štěstím bylo, že u počítače už seděla třetí (záložní) lektorka, která se ujala její funkce. Kurz tedy začal. Ve Scratchi jsme měly připravené studio, odkud si děti mohly uložit speciální postavy, které budou v kurzu potřebovat. Za normálních okolností je to jednoduché - kliknete na zelené tlačítko se spirálou a postavy jsou vaše. Jenže přesně v tuto chvíli se objevil problém na straně Scratche - některým dětem Scratch padal, jiné ani nebyly schopné se na něj přihlásit. Když jsme ve chvíli maximálního zoufalství dětem řekly, že kurz ukončíme, Scratch jako zázrakem začal fungovat. Statečně jsme se tedy rozhodly, že budeme pokračovat. V tu chvíli se nám čtyřicetiminutové zpoždění nezdálo jako obří problém...
Ukazovaly jsme, jak postavám měnit kostýmy, jak s nimi pohybovat, jak posílat zprávy, jak měnit pozadí a program nám pomalu rostl. Na drobné problémy typu "Já jsem nepochopil, jak udělat, aby se tam ta postava objevila" jsme byly připravené. Ale problém "Nepodařilo se mi vytvořit si účet na Scratchi a proto už nechápu vůbec nic" jsme opravdu nečekaly. Také nás ani ve snu nenapadlo, že by chtěl někdo vytvářet programy na tabletu nebo na mobilu. Na konci dvouhodinového kurzu jsme zjistily, že čtyřicetiminutové zpoždění se nám vypuštěním kvízu v Kahootu (zcela logicky) dohnat nepodařilo. Domluvily jsme se s dětmi, že v druhé části kurzu, která se bude konat příští týden, společně program dokončíme. A pokud budou mít zájem vidět opravdu všechno, co jsme si pro ně připravily na druhou část kurzu, uspořádáme ještě třetí část dvoudílného kurzu.
Po tom, co jsme se rozloučily s dětmi, které vydržely až do konce kurzu (pár jich to vzdalo v době, kdy nefungovalo připojení na Scratch), jsme všem napsaly omluvný e-mail, ještě jednou jsme jim poslaly odkaz na studio, odkud si mohou uložit speciálně připravené postavy, odkaz na program, který před jejich očima lektorka vytvářela, a odkaz na hojně anotovaný hotový program. Na závěr jsme si pustily záznam kurzu, abychom zjistily, kde jsme udělaly chyby a co do příště zlepšit. Zjistily jsme, že kvalita zvuku nebyla nejlepší, a do příště to určitě vylepšíme. Na druhou stranu se musíme pochválit za myšlenku, že se děti budou učit programovat společně s rodiči. Pokud by u počítačů seděly děti samotné, asi bychom situaci s výpadkem Scratche vůbec nezvládly.
Slibujeme, že druhá (a možná i třetí) část dvoudílného kurzu bude lepší než ta první. A následný kurz programování her ve Scratchi bude ještě lepší, protože před jeho konáním určitě narazíme na další problémy, které by nás ani náhodou nenapadly. To už budeme připravené snad na všechno. Ještě nás čeká třetí kurz - holčičí programování robotů LEGO WeDo. Zkušenosti, které jsme nasbíraly a ještě nasbíráme při kurzech programování ve Scratchi, tam určitě užijeme, takže si myslíme, že tento kurz bude nejlepší ze všech, které budeme letos on-line pořádat. (Prozatím) jedinou chybou kurzu je, že se na něj nepřihlásilo dostatečné množství holčiček, holek a slečen.
Žádné komentáře:
Okomentovat