Včera se mě zase dítko ptalo, k čemu mu bude to či ono v životě. Konkrétně k čemu mu bude, když bude schopné poznat, ve které větě je slovo "ještě" příslovcem a ve které částicí. Otázek ohledně využitelnosti rozborů kdečeho v českém jazyce dostávám od tohoto dítěte celkem dost - k čemu je dobré poznat přísudek slovesný od přísudku jmenného se sponou, k čemu je dobré určovat druhy zájmen a číslovek, k čemu je dobré správně určit slovo "zatímco" jako spojku... Druhé dítko se už nějakou dobu neptá - tak jsem se ho zeptala já. Odpověď byla upřímná: "Tak nad tím už tak tři měsíce nepřemýšlím, protože vím, že to není k ničemu."
Tak k ničemu to snad není, to by toho přeci nebyly plné učebnice pro pátou třídu. Na prvním stupni se přeci děti učí ty nejzákladnější základy, jejichž neznalost by měla být ostudná - naši hymnu, správně psát měkká a tvrdá i/y, poznat sedmikrásku od topolu, vědět, kdo byl Karel IV, navléknout niť do jehly, sčítat, odčítat, násobit a dělit... Takže třeba přísudek jmenný se sponou by asi měl patřit k těm základům. Rozhodla jsem se ověřit tuto teorii na vzorku pár známých a příbuzných. Přiznám se, že do té doby, než jsem se prokousala v učebnici českého jazyka pro pátou třídu k této látce, jsem jen tušila, že něco takového existuje. Možná jsme to na základní škole probírali, to nevylučuji. Jen vím, že jsem to úspěšně zapomněla. I zeptala jsem se manžela (výpočtového biologa ověnčeného tituly před i za jménem) - nic, neznal ani ten pojem. Postupovala jsem dál - naprostou neznalost jsem odhalila u své maminky, která je magistra farmacie, i u svého tatínka, který vystudoval dokonce dvě vysoké školy (učitelství matematiky a výtvarné výchovy a dějiny umění). U kamarádky mikrobioložky, toho času na mateřské dovolené, jsem zaznamenala stejnou úroveň neznalostí jako u sebe - znala jen ten pojem, ale vůbec netušila, co znamená. Překvapila kamarádka, která vystudovala stojní fakultu - naprosto přesně věděla, co to je. Následně jsem se ale dozvěděla, že přísudek jmenný se sponou bral její syn před nedávnem ve škole, takže se ho musela doučit. Podle těchto předběžných výsledků to vypadá, že znalost přísudku jmenného se sponou není zásadní pro vykonání profese molekulárního biologa (to jsem já), výpočtového biologa, magistry v lékárně, učitele matematiky a výtvarné výchovy, historika umění, mikrobiologa ani strojního inženýra. Obávám se, že to platí i pro většinu dalších zaměstnání - kromě lingvistů a učitelů českého jazyka.
Dobrá, umění poznat ve větě přísudek jmenný se sponou asi není zásadní pro spoustu povolání, ale třeba je užitečný při výuce cizích jazyků. Alespoň takový užívají češtináři tradičně argument, proč je nutné se naučit, co je to zájmeno nebo třeba předmět. Kromě svého rodného jazyka umím ještě anglicky, francouzsky a německy (z té mám dokonce státní zkoušku). Vypadá to, že k tomu, abych se naučila tyto tři jazyky, nebyl přísudek jmenný se sponou asi nutný. Ptala jsem se tedy ostatních, jak jsou na tom s jazyky. Vyplynulo z toho, že znalost přísudku jmenného se sponou není nutná ani k tomu, aby se člověk naučil italsky nebo rusky. Ještě mám jednu známou, která hovoří i píše plynně španělsky - až ji potkám, musím se jí zeptat na přísudek jmenný se sponou a španělštinu. Prozatím to ale s přísudkem jmenným se sponou a výukou cizích jazyků vypadá dost bledě.
Rozhodla jsem se proto, že se raději podívám na argumenty češtinářů - výzkumníků, a pročetla jsem diplomové a bakalářské práce, které se tímto tématem zabývají. Našla jsem celkem dvě, které zabývaly přísudkem jmenným se sponou ve výuce českého jazyka - jedna práce zjišťovala, jestli žáci šesté třídy umí nahradit přísudek slovesný přísudkem jmenným se sponou a naopak a jestli umí ve větě nalézt přísudek jmenný se sponou; druhá se zabývala češtinou ve výuce neslyšících. Pořád se mi tedy nedaří zjistit, jakou bych měla dát odpověď svým dětem.
Protože tonoucí se stébla chytá, zkouším nalézt odpověď ještě na internetových stránkách, kam si chodí stěžovat zmučené matky (emimino, mimibazar a podobně). Kromě argumentů, že bez znalostí detailního pitvání rodného jazyka je příliš obtížné se naučit cizí jazyk, nacházím ještě jeden argument: jedná se vlastně o intelektuální posilovnu a kdo není schopný tím projít a zvládnout to, nestane se z něj vědec, lékař nebo kosmonaut. Tento argument se bojím použít, protože jsme oba s manželem vědci. A co kdyby se děti při nejbližší kontrole zeptaly paní doktorky?
Uchyluji se proto k demagogické odpovědi: "Je to dobré na písemku z češtiny, na přijímací zkoušky, na maturitu a hlavně na to, až se to vaše děti budou učit ve škole. Pokud o tom nebudete mít ani ponětí, hrozí vám, že budete muset svým dětem platit doučování. Proto byste se měli tuto látku naučit tak dobře, aby vám v hlavě vydržela alespoň pětadvacet let."
Dobrý den,
OdpovědětVymazatzařazení učiva v jednotlivých ročnících, nebo dokonce učebnicích, není směrodatné. V podstatě jde o to, že drtivá většiny výuky českého jazyka ve školách je zaměřená na naučení se pojmům, které v jazykové praxi ale nevyužijte. Mělo by jít o to poznat, jak s jazykem v komunikaci pracujeme, a naučit se, jak se nejlépe vyjádřit. Ne, opravdu nepotřebujete vědět, co je přísudek jmenný se sponou. Už vůbec ne v 5. třídě, tak staří žáci nejsou ani dostatečně kognitivně vybaveni na pochopení abstraktní roviny větné skladby. Ale pro svou jazykovou praxi využijete jak přísudek slovesný, tak přísudek jmenný se sponou. Oba běžně používáte. Na přísudek jmenný se sponou pak navazuje učivo o souvětí podřadném, proto se učí. Opět ale nepotřebuji pojmenovávat jednotlivé druhy vedlejší věty. Potřebuji pochopit strukturu souvětí, jak skládám věty za sebe, že může dojít k nedorozumění... Základní je pochopit, jaký je mezi přísudky rozdíl, kdy a proč který použiji v komunikaci. Umět je pojmenovat je druhotné.