Současná situace kolem koronaviru přinutila spoustu rodin učit své děti doma. Řada rodičů má pocit, že učitelé by měli dostávat alespoň desetinásobek svého platu, protože přimět děti k vypracování úkolu z matematiky nebo z dějepisu je nadlidský výkon. V jiných rodinách mají dospělí naopak obavu z toho, že děti dostávají úkolů málo a o to větší horor je potom čeká po návratu dětí do školy. Většina rodičů postižených domácím učením svých potomků má pocit, že už si zažili domácí školy dost a těší se, až děti vrátí zpět školám.
Jenže - to, co momentálně tito lidé zažívají, NENÍ domácí škola. Nejsem první, kdo na toto téma píše. Už před nějakou dobou o tom psala Stáňa Kratochvílová na blogu Učit nebo neučit a nedávno Jana Nováčková na blogu Aktuálně.cz. Nehodlám opakovat po několikáté to samé. Rozhodla jsem se ale, že napíšu něco málo k jednomu příspěvku, který se objevil pod blogem Jany Nováčkové.
"Paní Nováčková,
zásadní chybou Vašich teorií a teorií mnohých inovátorů je, že pracujete pouze s vybranou částí dětí. Vy i Ondřej Šteffl, máte pravdu v tom, že se děti dokáží samy učit. Ano, ALE jenom některé a až od určitého věku. V současném on-line školském běsnění zůstávají stát stranou velké skupiny dětí, které jsou nyní vlastně mimo - nemají techniku, jsou z odlišného sociálního prostředí, mají handicap atd. Stát tak, jen tak na okraj, degradoval všechny své snahy o inkluzi. Stejně tak zapomínáte, že i talentované žáky je nejprve nutné naučit základním strategiím vlastního vzdělávání, kdy je učitel nezastupitelný."
Je pravda, že existují děti, které nemají přístup k internetu (ano, jsou i takové), nevyrůstají v podnětném prostředí, mají různé handicapy... Je pravda, že v současné době tyto děti nemají šanci se vzdělávat stejně jako jejich spolužáci. Je pravda, že systém s tím vesměs nepočítá. Rozevírají se tak nůžky mezi "normálními" a "minoritními". A to je celé špatně.
Děti se ale dokáží učit, a to všechny a už od narození. Naučí se postupně chodit po dvou, mluvit, oblékat se, jíst příborem - bez toho, že by navštěvovaly nějaká speciální zařízení, kde by je v tom někdo vzdělával nebo je z toho zkoušel. Časem se samy mohou naučit spoustu dalších věcí, pokud mají příležitost zjistit, co je zajímá. A k tomu je potřeba podnětné prostředí a spousta volného času. Dcera tak v necelých pěti letech propadla kouzlu literatury. Už tehdy tvrdila, že až vyroste, bude slavnou spisovatelkou. V osmi letech zjistila, že by nebylo špatné být také programátorkou, v devíti letech guvernérkou České národní banky a v deseti letech ministryní školství.
Jen trochu neobvyklé dětské sny? Ani náhodou! Od druhé třídy se účastní dětských literárních soutěží a diplomy na zdi nevěšíme, protože na tolik diplomů nemáme dost volného místa. Od programování ji musím odhánět, protože i pohyb je důležitý. V "naší" ZUŠce dostaly děti on-line za úkol vytvořit značku zákaz vstupu koronaviru. Tak to pojala programátorsky po svém.
Tady je odkaz na celý naprogramovaný film, pro spuštění musíte zmáčknout na zelený praporek.
Kromě dcery máme ještě syna. Ten se od tří let zajímal o všechno, co alespoň okrajově souviselo s technikou. Od pěti let chce pracovat v Billundu jako designer (nebo dizajnér) Lega. V sedmi letech zjistil, že existuje LEGO Mindstorms a změnil své směřování na stavbu a programování Lega Mindstorms - opět v ústředí Lega v Billundu. Ani to není jen nereálný dětský sen. V sedmi letech poprvé vyhrál v dětské mezinárodní soutěži ve stavbě a programování Lega WeDo, v osmi letech poprvé vyhrál v té samé mezinárodní soutěži ve stavění a programování z Lega Mindstorms. V té době taky začal objíždět soutěže robotů z Lega Mindstorms v jízdě po čáře, na kterých poráží i osmnáctileté kluky.
Myslíte si, že toto všechno jsme své děti naučila? Ne! Jen jsem jim dala jakési základy, které mám z doby, kdy jsem sama navštěvovala nějaké vzdělávací zařízení. Občas jsem si musela ještě něco dostudovat (program Scratch v době, kdy jsem chodila do školy, ještě neexistoval, stejně tak neexistovalo ani LEGO Mindstorms), ale velkou část toho děti zvládly samy. Nevím o tom, že bych je záměrně učila základním strategiím vlastního vzdělávání. Ony to prostě chtěly vědět a umět.
Ano, naše děti patří mezi ty "některé", ale trochu jinak... Protože kvůli domácímu vzdělávání musíme navštěvovat s dětmi školské poradenské zařízení, získali jsme tak několik vedlejších produktů. Při jedné z návštěv bylo dětem odborně změřeno IQ - a do Mensy by je nevzali. Při jiné bylo zjišťováno, jestli náhodou nemají nějaké to dys-. Ano, mají. A víc než jen jedno. A našly se i další problémy. Tak nám nezbylo nic jiného než začít pracovat na kompenzaci všech těch problémů. A to je tvrdá práce. Přiznám se, že při školním vzdělávání dětí bych ji pro spoustu povinností souvisejících se školou nejspíš nezvládla.
V žádném případě nechci, aby tento příspěvek vyzněl jako reklama na naši rodinu nebo naše děti. Jen bych byla ráda, aby si rodiče i učitelé uvědomili, že pokud dáme dětem dostatek volnosti, jsou schopné si najít to, co je baví, a v tom oboru časem třeba i vyniknout. Když nejsou děti zahlcené přemírou školních povinností, získají na to potřebný čas. A rodina (snad) dodá podnětné prostředí.
Souhlasím. Ve všem. Neznám dítě, které by se o nic nezajímalo. Znám holčičky, chtivé být nejlepší i kluky, líné otevřít knížku. I opačně. Znám "sígry" i "šprty". A všichni se pro něco umějí nadchnout, at je to výroba praku, která je dovede až k dřevořezbě nebo šití na panenky, vedoucí třeba k uznávané švadleně!
OdpovědětVymazatUčit dítě doma na vlastní žádost, nemá absolutně nic společného s koronavirovou školní uzavirkou!!! Děti plní zadané úkoly, bez vlastní invence, pod hrozbou zkoušky.
Děti vzdělávané doma dobrovolně, z vlastního rozhodnutí, to mají jinak. I jejich rodiče to mají jinak. A především, mame přímou zodpovědnost za jejich vzdělávání. Ne škola, my!
Neplette si to, co je teď, s individuálním vzděláváním! Je to něco diametrálně odlišného...